Pan Božský

Vždycky jsem chtěla člověka, se kterým budu v bezpečí. Nemyslím tím, aby se o mně staral ve dne v noci, ale aby ve mně vzbuzoval pocit, že se na něj můžu kdykoliv spolehnout, že mě vyslechne, podrží, budu mu věřit a on bude věřit mě. Jenže někdy má člověk smůlu a toho člověka nepotká. To je můj případ. Měla jsem dobrého kamaráda a dalo by se říct, že jsme k sobě měli důvěru. V té době jsem si to alespoň myslela. Netušila jsem ovšem, jak hrozně jsem se tenkrát mýlila. Nebyl ke mně úplně upřímný. Neřekl mi totiž jednu docela důležitou věc. A to, že se do mě zamiloval. Nechci dál rozvádět, co se stalo pak. Jen dodám, že s tím člověkem se dnes již nestýkáme, natož pak abychom byli přáteli. Někdy mě to mrzí, ale pak si musím chtě nechtě přiznat, že to patrně nebyl tak pevný vztah, jak jsem si původně myslela.

Ale dost o přátelství. Nechci kamaráda, chci chlapa! Chlapa, kterej se nebude bát říct svůj názor (a hlavně bude mít nějakej názor), bude si se mnou povídat, smát se se mnou, bude se ke mně chovat hezky i před ostatními, ať už se těmi ostatními myslí kdokoli. Nechci se v šedesáti vzbudit a zjistit, že můj život byl prázdnej a k ničemu. Že není nikdo, na koho stojí za to vzpomínat.

Ironií je, že celou dobu kdy tohle píšu, vím přesně, kdo jen můj Pan Božský. A taky vím, že s tím vůbec nic neudělám.