Každá láska bolí?

Už je tomu mnoho let, byla mladá a myslela si, že ji cely svět leží u nohou. Bylo ji 15 let, když odjela z vesnice studovat do města. Připadala si tam jak Alenka v říši divů, vše bylo tak jiné, ne jen vzhledově, ale i lide k sobě měli dál.
Jako studentka si našla brigádu v jednom baru, jen noční směny. Chodili tam různí lide, ale většinou muži, kteří si potřebovali popovídat, vylít si své srdce… Povídala si s nimi a ptala se sama sebe, jestli je život opravdu tak smutný? Ne, nemůže být, vždyť je přeci tolik krásných věcí na světě ? Sama se rozhodla pomáhat lidem a proto studovala zdravotní školu, potřebovala cítit, že je potřebná, že na světě pro někoho je. A čas plynul… Jednou přišel jeden mladík, který si taky potřeboval popovídat, nebyl to žádný místní „štamgast“ ty všechny už znala. Byl to někdo, kdo šel náhodou kolem a dostal chuť na kávu… Ten večer tam bylo jen pár lidí, povídali si dlouhé hodiny, když pak odcházel bylo ji zvláštní teskno, jako by se loučila s někým blízkým… Myslela si, že už jej nikdy neuvidí, ale po nějakém čase se objevil znovu. Říkal, že už tu párkrát byl, ale bohužel ji tu nezastihl. Zase si povídali, nebyl místní, pocházel z Frankfurtu a do Brna jezdil na služební cesty. Jejich setkaní bylo stále častější, pak se domluvili a dali si první schůzku. První schůzku za denního světla, procházeli se ulicemi a bylo jim spolu krásně. Tyhle okamžiky se opakovali stále častěji, už to nebyly jen služební cesty, ale cílené setkání. Chodili spolu do kina, divadla, navzájem si představili přátele. Jen ta vzdálenost kdyby mezi nimi nebyla, po necelém roce chození ji oznámil, že se stěhuje i s částí firmy do Prahy, sice to pořád ještě nebylo blízko, ale bylo to blíž než Frankfurt. Dělali si spolu plány, dokonce mu pomáhala i vybírat zařízení do domu. Vždycky říkal: „Lásko, to bude naše doma.“ Říká se, že kouzlo první lásky je v tom, že nevěříte, že někdy skončí. Tahle bohužel skončila. Ne tak jak by si oba přáli. Jednou prostě zazvonil telefon a v něm ji cizí hlas oznámil, že její princ zemřel. Diagnóza lékařů zněla selhání srdce. Ten den se ji zhroutil cely svět, pořád jen plakala, den, týden, měsíc…
Dlouho trvalo, než pochopila, že už jej nikdy neuvidí… A snad ještě déle, než se znovu odvážila otevřít své srdce…
Studentský život se změnil v život pracující dívky a ona se znovu zamilovala. Zase si užívala pohádku, která neměla mít konec. Znali se už hodně let, jednou se šli spolu s přáteli pobavit na letní zábavu a tam mezi nimi přeskočila jiskra a oni zjistili, že jsou víc než přátelé. Trávili spolu každou volnou chviličku, pořád se snažili jeden druhému dokázat jak moc se milují. Chodili spolu jen něco málo přes měsíc, když ji požádal o ruku. Nedokázala mu odpovědět, jen řekla, že je to ještě moc brzo. Věděla, že co se má stát se stane, ať bude chtít nebo ne, ale připadalo jí, že ještě není ten správný čas. Svou žádost zopakoval znovu po půl roce a ona odpověděla ano ? Oba si užívali své štěstí, plánovali svatbu, zařizovali společné bydlení, plánovali budoucnost a byli šťastní. Pak přišel jejich velký den, byl přesně podle jejich představ… Žili si krásně, jako v pohádce, ona byla princezna a on její princ. Ano, takový život to měl být hodně let, ale bohužel nebyl. Věděla, že v životě nejsou jen slunné dny, ale že občas přijde i déšť. Každý měl ale své řešení na deštivé dny. Ona si chtěla povídat a najít jádro problému a on byl raději s kamarády v hospodě. „Vždyť na tom nic není, když si zajde s kamarády na pivko“ říkala si. Ale postupem času byl s kamarády víc než s ní, pořád přemýšlela, kde se stala chyba. Kdy se její princ změnil, pořád doufala, že se vše změní, vrátí se zase slunné dny, ale nevrátili. Ze dvou zamilovaných lidí, kteří chtěli žít jeden pro druhého se stali dva, kteří žijí jen vedle sebe. Tenkrát zjistila, že i když dva spolu usínají, tak je můžou dělit „tisíce kilometrů“. Tak si jednoho dne sbalila věci a odešla. Ani si nebyla jistá tím, jestli si jejího odchodu všiml. Poslední dobou moc doma nebyl. A zase byla sama a jedinou společnost ji dělal stesk, smutek a pláč.
Veškerý svůj volný čas věnovala práci, při zaměstnání začala znovu studovat, dělala různé aktivity, jen aby neměla čas přemýšlet o životě a budoucnosti…
Měla jen pár přátel se kterými se stýkala a myslela si, že ji nic nechybí, ale chybělo. Chyběl ji někdo, kdo by ji byl oporou a komu by byla oporou ona. Někdo, pro koho by mělo smysl žít. Stejně tak, jako toužila po lásce se ji i bála, bála se dalšího zklamání. Pak si ale osud trošičku pohrál s osudy a ona narazila na někoho, komu chtěla dát celé své srdce. Ale bála se, moc se bála se mu otevřít. Za tu dobu, co byla sama se naučila držet lidi od těla. I jeho si držela od těla, ale šlo to stále hůř a hůř, až už to nevydržela a řekla mu „miluji tě“. Její srdce se zase rozbušilo a ona nechtěla nic jiného než být už jen s ním. Ale jak zjistila i on nedává najevo své city, neví sice proč, ale doufá, že se to jednou změní a budou spolu ještě šťastnější než jsou teď. Dnes se ho zeptala, jestli je do ní zamilovaný a on odpověděl: „nešťastně“. Chtěla to vysvětlit, ptala se proč a on ji na to: „Ty už jsi někdy byla šťastně zamilovaná?“
A díky téhle větě jsem napsala tohle... Ale pokud každá šťastná zamilovanost končí nešťastně, tak ať je to u té další jiné. Říká se, že láska je to, když už nechceš snít, protože realita je lepší než sny. A já už snít nechci….