matematika nejsložitější vědou ...

Víte, představte si příklad z matiky a taky tu strašnou nechuť k tomu, ho počítat !
teda já nevím jak vy, ale já jsem matematickou logikou rozhodně obdařen nebyl. A tak tam tak stojíte u té obrovské tabule, která je vlastně jinak docela malá, jenom když jí máte mazat nebo na ní psát něco co nemáte rádi, třeba němčinu nebo něco co nevíte třeba matiku, tak se zdá tak strašně velká. A v tom trapným tichu, kdy se snad jenom na chvíli cítíte provinile, že máte něco říkat, tak tam tak stojíte a najednou uslyšíte uprostřed té jinak docela hlučné třídy, (alespoň co se týče matiky) číslo 48 a tak vymýšlíte cokoliv, jakýkoliv matematický či nematematický postup, cokoliv jen aby vycházelo to číslo 48. A tak tam tak stojíte a když už opravdu nevíte a jenom nachválí chcete alespoň porozumět, tak si představíte co vás zrovna napadne, když jste třeba romantik, tak je to celkem jednoduché, zemřete ve 48 protože i váš protějšek, který jste tak usilovně hledali zemře ve 48 a co by také ne ! co byste tu asi tak chtěli hledat. Je to asi jako kdybyste poslouchali písničku, která se vám líbí jenom podle melodie a vy byste najednou objevili tu její hloubku, která odkrývá její dokonalost a vy ač byste rozuměli tomu proč jí posloucháte znova a znova a znova, tak byste jenom váhali ……
a pak se probudíte a jste porád v hodině matematiky, ale protože se ve vašem vědomí pořád nic neděje, tak jdete zase zpátky do podvědomí a tam se odehrává zrovna ten díl seriálu, kdy jste potkala toho, koho vám osud předem předurčil a nebo třeba Ježíš, ono je to celkem jednoho na koho se to nakonec svede, jestli na Dalajlámu nebo Ježíše, Aláha a nebo jestli za to může zrovna ten osud. Všechno ve své podstatě končí stejně a „žili šťastně až do smrti“, ale ten zbytek ten návod k tomu jak to udělat ten zůstává tajemstvím. A tak hledáme a čekáme a trápíme se pro někoho, kdo vůbec nepřišel a kdo by měl všechny naše očekávání naplnit a všechno tohle negativní odehnat daleko pryč, někdo, kdo vás rozesměje a vám se roztřesou kolena a najednou z ničeho nic vám začne být to prapodivné vedro. Najednou, otevřete oči a před vámi stojí matice, nebo lineární rovnice ta prapodivná se třemi neznámými.
„Co ? to existuje ….. ?“
Než si vzpomenu jak se to počítá, tak ještě před tím ve svém podvědomí, kde to jistě někde doufám uloženou je, tak si vzpomenu na tu otázku, která trápí mojí mysl mnohem víc, takže kdy vlastně přijde ta pravá ? A kdo je vlastně ta pravá ? A jak jí vlastně poznám ? Co už jsem onou dotyčnou potkal ? A jestli ano, tak jakože ještě pořád váhám. A jestli ne, tak kdy se opravdu objeví, kdy se to dorzvím a mám ještě čekat ? a bude to vůbec někdy ?
Vidíte tolik otázek a odpověď vlastně nikdo nezná. A pak že je matematika nejsložitější věda ….
Ach jo !