Jen taková jednorázovka

Od té doby, co mi umřel Honzík se mnohé věci v mém životě změnily. Změnila jsem se já, zase. Nikdy nechci přestat žít, ale jsou chvíle kdy si to přeji. Je těžké žít dál když milovaná bytost je už pryč, ale dělám co můžu, abych v životě nabrala nový kurs a odplula do nezmapovaných vod za dobrodružstvím. Snad tam najdu i něco víc než jen vzrušení... .
Bylo pro mě těžké připustit si, že zemřel a už není. Snažila jsem se mu volat na mobil, psala jsem mu na ICQ. Bez odpovědi. Jak taky může mrtvý odpovědět, že?
Toto je to nejhorší a citově nejvyčerpávavější, co se mi kdy stalo. Mnohdy ztrácím naději a uváznu na mrtvém bodě života. Ale něco ve mě mě táhne stále dál a dál. Nevím co to je, ačkoli kdosi řekl, že je to moje síla, kterou mám. Snad měl pravdu.
Hodně o sobě pochybuji, ano, nevěřím si tak, jak bych měla. Rozhodně si však věřím víc než na začátku svého života. Je to krok, sic malý, ale je.
Ráda na něj vzpomínám. Zažila jsem s ním tolik krásného. Tolik jsem se od něj naučila i o sobě samé. Jediné, co nikdy nezmizí, ačkoli se znovu zamiluji je ten kus prázdného místa v srdci, které zbylo po jeho smrti. Vím to, nezmizí to nikdy. Musím se s tím naučit žít. Zdá se mi to nemožné, ale to možná proto, že jsem sama.
Pár lidí mi napsalo moc hezké věci, které mě pozvedly z temnoty a za to vám moc děkuji. Cením si každé pomoci i té nejmenší a zdánlivě bezvýznamné.
Mějte mě rádi a překonám cokoli, protože s láskou jde všechno snadněji a přátelství je druhem lásky.
--------------------------------------------------------
Co bylo již není a staré vzpomínky se krčí v zapadlém koutu vědomí. Vyčkávají až budou vyvolány, aby způsobily bolest, která živí jejich existenci jako upíry lidská krev. Laya nechápala jak může slunce tak radostně zářit když ten malý ďábel v její hrudi srdceryvně zpíval o prohře. S tvářemi smáčenými slzami hořkosti lehla si na hrob svého jediného, jehož světlo navždy zhaslo. Toužila zavřít oči a už nikdy nevstat. Stát se tak ptáčkem a uletět daleko od všeho a od všech! Nevnímat partnerství, necítit bolest ze ztráty.
Schoulila se do embrionální polohy smáčejíc slzami hrob, na kterém ležela.
V kuželech slunečního světla, jež probleskovalo skrze blízko vzrostlými stromy, stál mladík v tmavých volných džínových kapsáčích. Černé tričko s býlím křížem na něm vypadalo čarovně, jakoby ani nebyl z tohoto světa.
Mladík přistoupil k plačící Laye a přilehl si k ní. Ve chvíli kdy ji objal začala se svíjet. Bolest z křečovitě stažených svalů na těle ji bránila v pohybu. Hrudník se nedokázal vzedmout a Laya se pozvolna dusila neschopna se nadechnout.
"Neboj se," pošeptal ji do ucha.
Laya se uvolnila a dál se nevzpouzela, ačkoli její tělo se chtělo bránit jak mohlo. Zavřela oči. Křečovitý výdech vynesl vítr k listům stromů. Ihned se roztančili a kužely světla s nimi.
Mladík objal svou milovanou a políbil ji na rty. Jako pravý gentleman ji nabídl rámě, které s úsměvem přijala. Společně pak vyšli vstříc krásnému zářivému světlu a zmizeli z povědomí světa.