O lásce

Všechny tyhle zamilované "úvahy" začínají vzpomínkama, začínají tím, jak to bylo krásné...jak to smutně skončilo.

Jak ta veliká láska se prostě proměnila v něco, co nikdo nedokáže pochopit, v něco, co tak strašně bolí, kvůli čemu nemůžete spát, jíst, vnímat okolí ... a všechny ty úžasné citáty, jak musí být člověk silný, vám přijdou jako kopec žvástů.

A telefon zůstane hluchý, ozývá se jen zoufalé pípání...však žádná odpověď. A pak ty sliby, jak to bylo naposledy. A tak už bolí i ty, protože když se nesplní jednou, po druhé ... je to ještě ok, ale pak? Co pak? V co věřit? O co se opřít? Co když se ty sliby nesplní tříkrát?

Co když je pak láska jen k smíchu...že jeden nad ní pláče a druhý kroutí hlavou, jak ubohý ten pláč je...a nic s tím nedělá! Nechá ten ubohý otřásající se uzlíček plakat dál...bez jídla, bez vody. S nešťatsnou láskou v srdci.

A nejhorší je, že ten člověk pořád věří, věří v nesplněné sliby, věří, že zase bde všechno tak, jako na začátku. A neustále povoluje a padá a padá... a možná jej na hladině drží jen to strašně veliké srdce, co má. A taky ta víra, že se to všechno spraví, že uvidí, jak moc miluje.

...už to nebudou jen sliby, řeči, slova: Miluji tě... přijde třeba to, že ten uzlíčček přeci jen zvedne, pohladí a on už nebude muset nikdy plakat.

Jsi jediný člověk na světě, pro kterého bych strhala hvězdy z oblohy, ukradla květiny z celého světa ... plakal jsi kvůli té přede mnou, nedovol už, abych já plakala kvůli tobě.