Julie,

Zdá se, jako by to bylo včera. Teprve včera jsem začal žít. To včera jsem se narodil. Když poprvé jsem spatřil tebe, Julie, mé srdce se zastavilo a zároveň bilo tísícem úderů. Jiných krása vedle tvojí bledne. Že já kdy miloval? Nemiloval. Já blázen byl a myslel, že duši mou rozezvou zdivočelí psi. To byl pouhý klam, kterým se mne osud pokusil zmást. Já nebyl já. Hynul jsem láskou, kterou Rosalina odmítala. Opravdovou lásku já neokusil do dne, kdy poprvé spatřily mé oči tebe.
Hudba, tanec, bál. Byla jsi zářivá, spanilá, krásná... Scházela ti jen křídla andělí. Můj pohled se střetl s tvým, tvá ústa se dotkla mých a okolní svět jako by na okamžik přestal existovat. Nešťastná lásko! Jsem Montek a ty Kapuletová! Ach, ten prohnaný osud snažíc se překazit naši lásku! Dávný hněv našich staroslavných rodů! Čím vůbec započal tento nesmyslný boj? Proč Montekové nenávidí Kapulety? A Kapuletové Monteky? Proč Eris vhodila sem kdysi své jablko sváru? Ach, kéž znal bych odpověď!
Stojím pod tvým balkonem. „Ach Romeo, Romeo, proč jsi jen Romeo? Své jméno zapři, zřekni se otce, nebo nechceš-li, vezmi si mě a já přestanu býti dále Kapuletová,“ neslo se z tvých úst, aniž bys věděla, že tě slyším. Tam ve tvé zahradě přísahal jsem, že tě miluji. A ty jsi slib věrné lásky dala mi a sňatek přislíbila.
U otce Vavřince jsem druhý den ráno dojednal náš sňatek. Svolil pro jedinou věc, že sňatek náš promění v mír a schodu odvěké nepřátelství našich rodů.
Po poledni sešel jsem se se svými přáteli Mercuziem a Benvoliem. V tom objevil se Tybalt a v boji zranil Mercuzia. Jaká to pro mne rána, když můj věrný přítel zemřel rukou tvého příbuzného, který se sotva před hodinou stal příbuzným i mým! Zakrátko se Tybalt se zbraní vrátil. Šermujeme a Tybalt padá mrtev k zemi. Poté jsem prchl. Zákon mě potrestal vyhoštěním z města. Svět mimo Veronu již není svět! Život bez tebe již není život, má Julie! Poslední políbení dala jsi mi a já odešel do Mantovy.
V Mantově na tebe myslel jsem. Noci zdály se černé a dny ještě černější. Jak může slunce svítit, když to ty jsi mé slunce, má nejdražší? Jsem zarmoucen a smutným hodiny se zdají dlouhé. Až jednou přinesl Baltazar tu strašnou zprávu, že ty jsi mrtvá a tvé tělo leží v hrobce Kapuletů. Rychle spěchám za tebou. Cestou navštívil jsem lékarníka a prudký jed u něj zakoupil.
U hrobky tvé Parida potkávám. Chce mne jako zločince zatknout, bráním se mu, přec musím tě ještě spatřit! Dříve než padá mrtev k zemi, sděluje mi své poslední přání. Žáda mě, abych vedle tebe do hrobky ho uložil. Co povídal to Baltazar, když ujížděli jsme k Veroně? Neříkal snad, že Paris se měl stát chotěm tvým ?
V tom spatřím tebe. Julie, má lásko, má ženo! Tvá tvář je krásná jako socha anděla. Proč stále jsi tak nádherná? Navěky chci spočinout vedle tebe. Naposledy tě objímám a líbám. Buď sbohem. Na zdraví lásko, lékarníku dík. Jed působí, umírám v políbení.