Létavice

Létavice

/ Věnováno všem bezhlavě zamilovaným, aneb sňatky bez rozumu/

Vědecký pokrok jde neúnavně kupředu /sice bez odhadnutelného konečného, definitivního výsledku, ale budiž /.18., 19., i 20. století zacloumalo se svými vynálezy lidskou populací natolik, že sama někdy neví a váhá, kterak je použít. Myslím zjednodušeně, že existují dvě základní varianty:

1 / k prospěchu všeho lidstva na zemi

2 / k prospěchu národa, ve kterém byl vynález objeven a složitým způsobem nadnárodních kooperací
ovlivnit jím zbytek světa.

Dle mého názoru ve většině případů vítězí pomocí rafinovaných postupů varianta č. 2.

Jedním z příkladů je výzkum vesmíru. Američané i Sověti dlouhá léta soutěžili o ovládnutí blízkého
kosmu, nevědomému lidstvu předstírajíce, že jde o další stupeň poznání vesmírného prostoru a rozhodně jistě ne a v žádném, ani náhodném případě o sledovací vojenská satelitní zařízení .
Jako astronom amatér nemohu a ani nechci komentovat výsledky tohoto klání. Co však komentovat mohu, jsou běžné prožitky kosmonautů ve vesmírných lodích a jejich denní režim, který je TV signálem běžně přenášen na zem.
Zvláště mne zaujal systém recyklace vydýchaného kyslíku v malém kosmickém tělese a „vynášení“ odpadků, které každý člověk, byť 150 km nad zemí musí ze svého pelechu odstranit.
Tyto zbytky jídel, různé odpadky a také lidské exkrementy jsou automaticky baleny do igelitových
sáčků a pytlů a poté vypouštěny do vesmírného prostoru. Rády, dle fyzikálních zákonů sdílejí dráhu i rychlost své mateřské kosmické lodi po mnoho desetiletí a stávají se tak malými, neviditelnými,ale reálnými satelity naší matičky země. Jejich konečný osud je však smutný, podobný všem opuštěným a někdy bohužel
i neopuštěným kosmickým plavidlům. Pomalu ztrácejí na svém orbitu rychlost, nemilosrdně přitahovány zemskou tíží a zanikají ohněm v nejhustších vrstvách atmosféry, smířeny se svým osudem.
----------------

Byla krásná, jasná červencová noc. Nebe bylo poseto hvězdami, jakoby krupici rozhodil. Mléčná dráha protínala oblohu od severu k jihu .
On a ona kráčeli mlčky ztichlou třešňovou alejí. Stromy již odkvetly, ale dávaly jasně najevo, že za pár dní mohou nabídnout krásné rudé a šťavnaté plody. Lehounké závany teplého větru přinášely sebou omamnou vůni zrajícího obilí. Kráčeli zvolna, jen co noha nožku mine, beze slov. Na nebi se před nimi rýsoval tak zvaný „letní trojúhelník“, tvořený jasnými hvězdami Deneb, Vega a Altair, který v létě směřuje svým delším hrotem vždy na jih .Hvězda všech zamilovaných -Aldebaran v souhvězdí Býka byla již sice dávno za zenitem , jako každé zimní souhvězdí, ale přesto oběma dávala vášeň po zemském povrchu kráčet a přesto se pohybovat několik centimetrů nad zemí.
Drželi se za ruce, jejich dlaně byly pevně stisknuté a prsty se jim proplétaly jako větve a kořeny stromů, které míjely cestou.
Ona náhle přerušila posvátné mlčení : „tady něco smrdí „
Zamyslel se, a pak řekl: „ Za kopcem je hřebčín.. Byl sem se tam včera podívat. Maj tam
krásný roztomilý hříbata. Můžem tam zejtra zajít“. Ona: „ jo to bude to, co cejtim“.
Pokračovali v pomalé chůzi po štěrkové, neudržované cestě.
„ Je mi zima“ řekla. Pustili své dlaně a objali se kolem pasu. Nepozorovaně, ale s notnou dávkou vzrušení nasával vůni jejích vlasů, která se mu zdála v tu chvíli silnější, než jakákoli droga.
„Strašně mě tlačej ty lodičky, cos mi před tejdnem koupil.“ Chvíli bylo ticho a pak řekl: “ Buď je dáme roztáhnout k ševci, nebo je zkusíme eště vyměnit. Já to zařídím.“ „ Hm, vypadá to na to“ odvětila.
Pomalu došli na vrchol výšiny kde alej končila. Nebyl tu les ani pole, jen veliká louka.
Ve dne byl odsud překrásný výhled do kraje a v noci se obloha na těchto místech beze studu celá
obnažila od severu k jihu, od východu na západ.
Dívali se dlouho na nebe. Náhle asi na půl vteřiny rozčísla oblohu létavice. Nebyl to však zbloudilý
úlomek Perseidů. Byl to plastový sáček s exkrementy první kosmonautky světa, Valentiny Těreškovové.
Asi před čtyřiceti léty udělal velkou radost po dlouhém snažení ve vesmírné kabině této statečné ženě
a dnes, po tak dlouhé době dokonce ještě dvěma človíčkům na zemi ! A aby té náhody nebylo málo,
asi po deseti vteřinách tentýž, ještě intenzivnější úkaz na nebi !
Byla to ta samá, ale ještě mohutnější substance téhož obsahu, dosud nejznámějšího astronauta, pana
Armstronga, který jako první pozemšťan zanechal otisk svojí boty v měsíčním prachu.
„ Hele , padá hvězda a za ní druhá ! Musíme si honem něco přát a splní se nám to“
řekla.
„ Budeme mít tři hezké, bezproblémové, hodné a chytré děti a ty mi budeš pořád milovat“.
Chvíli mlčel a pak váhavě, tichým a nejistým hlasem řekl: „ Ano kotě, bude to tak“.
Začali se dlouze, vášnivě líbat …
J.P. – S 07. 04.