"L" jako láska a labyrint

Je to už hodně dávno, když jsem se rozhodla, že zbořím všechny své bariéry, které jsem stavěla tak dlouho. Tak hrozně dlouho...nepředstavitelně dluho. Ale tenkrát mě někdo přesvědčil, že za to stojí...za ten risk
"Risk je zisk" řekla jsem si, když jsem začala bořit své zdi. A byla to pravda, byl to zisk. Ale za jakou cenu? Za tu cenu, že jsem se každý den bála, že mi zas ublíží? Za to věčné ponižování? Za slzy, které jsem, pro něho a pro mě, pro nás, vybrečela? A nač? Abych se jednou ráno probudila a zjistila, že to bylo zbytečné?

Začala je znovu stavět, své zdi, které mě měly uchránit před tím pocitem. A nakonec se ze zdí stalo bludiště. Dlouhé bludiště v kterých musel bloudit samotný Kentaurus.

Ztratila jsem se, a proto se bojím, protože i kdybych chtěla zničit tento labyrit...kde chcete začít, když už nevíte, kde to všechno začalo? Jasně...můžeme si říct, že nás strach je zbytečný, nepotřebný a rovnou to "monstrum" zničit celé během chvilky. Ale kdyby to opět nevyšlo, s tou spřízněnou duší, o které si myslíte, že vás nikdy nezraní, co chcete pak dělat?
Začít zase "pěkně" od znovu?
nebo je nakonec lepší zbourat jen část, ty největší výšky zdí?

No tak...kdo ví?