Zazvonil zvonec a ...

Ztratila jsem tu moc psát básně. Proto vám, milí přátelé, píši v jiném žánru! Tento dar mi byl propůjčen pouze dočasně, pouze na dobu, která byla jakýmsi mezičlánek mezi mým minulým a nynějším životem ... Až začnu psát zase básně, budu nešťastná ...

Láska zase jednou ukázala svou moc a svedla dohromady dva milující se lidi, ženu a muže, kteří žijí již měsíc spolu v pronajatém malém bytečku, kde je jim krásně a kde si stále vyznávají lásku, hladí se, milují a šeptají, aby si to štěstí nevyplašili ... A jak k tomu došlo?

Jedno lednové úterý šli do restaurace, kam za nimi přišla jeho žena. Bylo to strašné, pobavili jsme celou restauraci ... Křik, výčitky ... A my dva? Seděli jsme a drželi se za ruce! Nikdo a nic v té chvíli nebylo silnější než naše paže! Sebrala mu klíče od domu a nechala mu sbalit jen pár věcí! Všechno jí nechal! Pak jsme šli na hotel a krásně se pomilovali a byli spolu až do rána!

Za týden jsem i já sebrala veškerou sílu a odvahu a přiznala se svému muži k milostnému vztahu. Můj muž je zdrcen, zhroutil se mu celý svět! Ale nejsem bez srdce, moc mu pomáhám, chodím domů žehlit, prát, nakupuji a jezdíme s dcerkou na výlety! Vidíme se každý den v práci, zdá se mi již nyní klidnější. Opravdu se snažím, aby trpěl co nejméně, i když mu musím moc scházet, píše mi esemesky, jak mě miluje a nemůže beze mě být ...

S Honzou si vztah užíváme, pomáhá mi s domácností, vše děláme společně, chodíme do kina, na obědy, večeře, procházíme se ... Vyzvedávám ho na házené a chodíme se spolu dívat na zápasy. Vše by bylo naprosto dokonalé, kdyby nám Honzova žena to naše štěstí stále neztrpčovala. Když pominu esemesky, které mi ještě nedávno chodily na můj mobilní telefon a byly opravdu zlé, sprosté a nenávistné ... nemohu přehlédnout to, jak Honzu ničí svými neustálými nářky, nehoráznými požadavky a nároky! Někdy si říkám, že jsme snad prvními manželstvími, kterým to nevyšlo ... Vše jsem mlčky snášela! Ptáte se proč snášela?

Jsem za strašnou děvku, která by mohla narušit mravní výchovu Honzovo dětí. Proto nesmím Honzu odvézt do vesnice, kde má ještě trvalé bydliště! Honza si tedy půjčil můj vůz a jel sám, cestou však havaroval ... Copak si jeho žena neuvědomuje, že svými nesmyslnými zákazy mohla zabít otce svých dvou dětí? Není nic horšího, než když vidíte milovaného člověka celého zamazaného krví a automobil převrácený u silnice v příkopu! Vše se ve mně zlomilo! Dost, už ji nesmíš, lásko, poslouchat na slovo ... Copak bys mne tady na tom světě chtěl nechat samotnou? Vždyť ses mě ten samý den zeptal, jestli si Tě nechci vzít, protože mne miluješ a chceš se mnou být až do smrti ... Tos se mnou opravdu chtěl být už jenom hodinu ... ?