Vidím...

Zavírám domovní dveře a jsem si až moc dobře vědoma toho co mě čeká. Ale moje myšlenky kupodivu nemíří do lavice. Představila jsem si ho jak mě se suveréním výrazem vítá na zastávce.
Usedla jsem na místo v autobuse..A viděla ho, kterak vedle mě usedá. Hlavou mi šlo to málo co jsme si kdy řekli a to málo co o něm vím. A to hodně co jsem veděla, že neudělal, i když mohl.
Školu jsem přetrpěla, ale s pocitem, že mě všichni přehlíží jako tu kytku co stojí v koutě. Plná podivnejch pocitů celej den myslím na něj.
Sto chutí mu napsat ať se ozve nebo, že o mě slyšel na posledy. Skoro ho neznáš říkám si. Ale copak mi dal šanci? Neodpovídá a co já s tím... Rozvěcuje mě a zhasíná jako vánoční stromek i přesto že mě nezná. Moje nálada poblikává jako neonová zářivka. Ale já NECHCI víc dnů plnejch ůvach co je na mě špatně.. Mít odvahu říct dost. Nejde o strach říct ne jde asi o myšlenku neznáma na jeho straně co mě tak láká.. Sakra.. Vědět tak, že mi za tohle stojí. Hlavu vzhůru říkám si.. Ale co bude?
Nevím, ale zase vidím ten jeho ůsměv..