dopis autorovi dopisů

Jsem nekonečnou čistotou nepopsaného papíru.
A čekám, až do mě vpíšeš svojí krásu (spolu se svou krutostí, ale tak už to chodí).
Ležím klidně...bez hnutí...a hladově vpíjím černý inkoust tvojí duše...láskyplně vděčná za každou další tečku za větou...protože to znamená, že jsem zase o kousek plnější.
Bílí papír jako by nežil...víš? Život do něj vlévají až ty (na první pohled bezvíznamné) stopy inkoustu.
A tak tu před tebou ležím...Ani hodná, ani zlá. Jen bílá, čistá, čekající...

A až mě popíšeš vším co ti jen příjde na mysl...?
Až už nezbyde žádné místo pro další planá slova...?
Co bude dál?
Na pár nekonečných okamžiků se ti schoulím v dlaních... jen na těch pár chvil...než mě zmuchlanou a pošpiněnou zahodíš do koše.
A nebo ne?
Možná se nade mnou slituješ a zařadíš mě do svých desek...mezi ostatní.
To však jen proto, aby jsi mě potom mohl (s posměšným tónem a arogantním úsměvem na rtech) předčítat svým přátelům.
To však jen proto, abych mohla litovat...že jsi mě nezahodil.

---

Na první pohled se to může zdát kruté... Pravdou ovšem zůstává, že bez čistých archů papíru by jsi neměl na co psát. A to by teprve bylo kruté...Nemyslíš?