Snažíš se zbytečně!

Poslední dny byly nějak zvláštní. Pořád mě něco nutilo přemýšlet a uvažovat o věcech v běžném životě. Co krok jsem si pokládal otázku proč zrovna tak? Proč nejsou věci takové, jaké by si člověk přál. Nejvíc jsem se však pozastavoval nad láskou. Proč má tolik tváří? Dokáže to někdo spočítat? I-když člověk může být hodny, zlý, milý, nemilý, pěkný, nehezký, ale co láska? A proč musí být láska první a nemůže být hned druhá? Asi proto, že bez první by nebyla druhá, a bez druhé první. A co vlastně já? Vždycky jsem se snažil najít cestu do nějakého smyšleného světa. Snažil jsem se najít svou lásku. Nenašel. Až jediná náhoda mi ji přinesla do srdce, do hlavy a ukázala mi cestu do ráje, kterou jsem tak dlouho hledal. Najednou jsem uměl lítat, vznášet se, jen tak v klidu poletovat na hladinách života, mohl, ale jen s Tebou. S Tvýma očima, které záři paprsky života a jsou jako nejkrásnější drahokam, který zbloudil v ještě krásnější. Jako ta nejsilnější divá síla, jako blesk, který udeřil mé srdce kamenné a probudil ho k životu,. Jsi tak strašně roztomilá když máš úsměv na tváři, když objeví se zářící bělost a malá vráska na bradě, v tu chvíli dokážu vše.Jako hrdlička, jež poznala nekončící let. Jen pouhý dotyk Tvůj, je pro mě dlaní vánku, květ, jež mi přistál do dlaně. Mnohdy jak jdu vedle Tebe a slyším tvůj hlas, něco ve mně ozývá se a hraje do melodie lásky. Jsem strašně rád, že jsem Tě poznal, ve chvílích kdy cítím se jako dítě. Jsem prostě šťastný jako nikdy. I kdybych se snažil sebevíc, i kdybych napsal jakoukoli větu a slovo nikdy nedokážu opravdu říct co k tobě cítím co pro mě znamenáš.Nevím proč při psaní řádků o tobě stékají mi slzy štěstí po tvářích, jsem asi divný, jiný, nebo, může za to láska? Jsi někde tam v mém srdci připoutaná a kdyby snad někdo chtěl tě vysvobodit ze vzpomínek, myšlenek a srdce mého, už dopředu řeknu mu, „snažíš se zbytečně!“