Únik

V rovině nezodpovědnosti se spojila moje touha a chtíč s rozumem. Padám, padám do bažiny, která se uzavírá, po chvíli zas unikám…
Jsme jako stanova v zákoníku, která se snaží být odňata – ale nemůže, je zkrátka jeho součástí, ač si to přeje nebo ne…

Únik.
Jak to realizovat?
Co udělat, aby člověk přežil…

Kolikrát se vnoci probouzím s touhou být jinde, probudit se v jiném bytě nebo v zahradě někde na opačném konci světa. Vrhám pohledy. Jako každý z vás. Nedůvěřivé, vražedné, svůdné, zkoumavé… Čtu ve vašich tvářích, jsou odrazem mě samé – a to se mi nelíbí. Ne, nechci být jako většina, cítím svět jinak a on cítí mě – potácím se a zakopávám, při mé cestě, planoucí tvář a rozevláté vlasy v cestě za štěstím, šílený výraz a vše se spojilo v celek, ze kterého lítají jiskry – a já utíkám, zrychluji, snažím se dosáhnout nejvyšší mety a stále nemohu doběhnout – ve chvílích, kdy mám pocit, že jsem jí dosáhla, cosi ve mně mě nutí jít dál a útěk…pokračuje.

Donekonečna.

Vše se opakuje, koloběh světa, stereotyp, vztahy, roční období…a já chci vybočit – ztratit se kdesi mimo, zmizet z tohoto světa a zároveň zůstat tím, čím jsem.

Nejsem blázen? Chci být sama a zároveň toužím po citu (jako každý z vás).

Chci být mimo a zároveň zde. Snažím se být užitečná, zároveň však potřebuji volnost ve všem, co dělám… Chci být svázána a před zajetím utíkám. Být s tím, koho mám ráda a zároveň být nezávislá. Chci stále mít rozjitřené city a zároveň klid. Mít oporu, mít nejistotu, co bude příští minutu. Asi je toho příliš, co mou duši láká a pobízí mne k útěku…

Co však chci je nejvíc, je věčná inspirace. A k tomu mi může pomoct jen láska. Ale…jak, když před ní stále utíkám (ve svém duševnu) ? Jak, když mě přitahuje budoucnost a dráždí minulost? Jak, když mé srdce je tak velké, že lásky potřebuje neuvěřitelné množství – a nenašel se nikdo, kdo by tu obrovskou díru v něm zaplnil natolik, abych zůstala stát a už se neohlížela zpět ani vpřed, ale podívala bych se do očí a dokázala pocítit pravdu, která se v nich skrývá…