Úvaha čtvrtá

Dostala jsem chuť si nad něčím pořádně zapřemýšlet. Zase. Vlastně přemýšlím nad sebou. Zase.

Protentokrát nad tím, zda jsem kdy byla vůbec zamilovaná. Protože správná zamilovanost by přeci měla dlouho vydržet, no ne? Ne-li navždy. Ale já jako bych ten svíravý, tolik nepříjemný pocit v žaludku zažila až mockrát. Ono pobláznění a zamilovanost se přeci nerovnají, že? Dobrá, já to tedy budu brát tak, že jsem už několikrát byla poblázněná, to už je nenormálně normální puberťačce přeci jen více podobné. Ale co když kolem mne projde a já nevím, co s rukama, podívá se na mne a já přestávám na ten kratičký okamžik, kdy se naše oči setkají, dýchat. Celý svět se rozhoupe a roztočí, před očima mi vyvstanou barevné šmouhy a srdce zrychlí své údery natolik, že krev se mi nahrne do hlavy, kde tlačí a tepe a já mám pocit, že omdlím. Člověk si říká "co se to sakra děje?" Jenže tahle otázka je naprosto zbytečná, protože to sám moc dobře ví a ptá se jen proto, aby mu tu myšlenku vyvrátili a popřeli, protože on si to nechce připustit k tělu, nechce tomu byť jen porozumět a přijmout to. Chtěl by se z těch pout vymanit a žít dál ten poklidný život jako doposud. On nechce být zamilovaný, protože ho to zraňuje, je to nůž, břitva, která se nemilosrdně prokousává dál a hlouběji do srdce, kde bude pomalu a bolestivě zabíjet.
Nezavadí o mně pohledem déle, než je nezbytně nutné a já si připadám jako naprostý hlupák. Ale nedaří se mi zbavit se toho, protože ten nůž je už příliš hluboko na to, aby se dal vyjmout z toho svalu, kterému se říká srdce, tak jen budu čekat a trápit se, než mě konečně zabije, abych mohla dál sovobodně žít.