Honba za pokladem

Klavíristovi létají prsty po klávesnici, ale tóny se nerozléhají. Švadlena šije novou róbu jako o závod, jen v jehle jí chybí nit. Běžec přes překážky, který dříve trhal rekordy, najednou zakopává a zařazuje se mezi poslední. Očividně jím něco chybí. Něco s velkým N.
Každý z nás někdy byl nebo je tím klavíristou, švadlenou nebo běžcem. Cítíme v srdci prázdno, práce nejde od ruky a myšlenky zalétají do nebeských výšin. Těšíme se na něco, o čem nejsme přesvědčení, že se uskuteční. A zoufale si přejeme, aby se nám nad hlavou znovu rozzářilo slunce, které bude svítit, i když venku prší.
Láska. Magické slovo! Všichni toužíme vyslovovat ho s pocitem, že patří jen nám. Kolem nás se točí svět, ale běží jen o ty dva malé tepající orgány, na ostatním nesejde. Na druhou stranu lidé, kteří stále hledají svou druhou drahou polovičku, hovoří o lásce jako o kýčovitém přežitku. Ach, jací pokrytci. Ale za zlé jim to mít nemůžeme, neboť tato nejmocnější emoce může přesedlat i z nás na někoho jiného, a to najednou přestaneme slavit Svatého Valentýna a 1. máj.
Cynici mluví o chemii. Kdo tomu věří, když se mu ta medicína života dostane do krve? Zahazujeme vzorečky a výpočty a místo nich malujeme vzdušné zámky. Ze zkušeností tušíme, že nám je ten, koho milujeme a koho jednou začneme nenávidět, zase zboří, ale čas je přece podle mistra Einsteina relativní, tak proč ho jednou neposlechnout a nedoufat. Byli jsme stvoření pro milování, ostatní zájmy a činnosti jsou jen omáčka bez chuti, která se až láskou okoření k dokonalosti.
Vždyť za tu krásnou větu po každém ranním probuzení nejistota nečekaného konce stojí. Abych splnila poselství života, honím se za sladkými slůvky: „Dobré ráno, můj poklade…,“