O lásce... Ewelin

Úvod… Ewelin a láska….

Říká se, že existují dny, v kterých se nám stávají události, kterým se nazývá náhoda. Nepředvídatelný příběh, shoda dějů, které nelze vysvětlit. Mnohdy jim dáváme různá jména. Například štěstí, úspěch, láska, blaho, ale bohužel také zhouba, tragédie, nehoda či rána ad. Nelze se jimi zabývat, protože každá tahle rozkoš či smůla přijde a opět odejde. Jen nikdy nevíme kdy. Dá se tomu pomoct, dá se tomu zabránit. Ale nedá se to ovlivnit. Hlavně, ale záleží na tom jaký hlupák člověk je, či na tom jestli umí uvažovat a má vlastní rozum, instinkt a nedá se ovládnou ostatními subjekty jako loutka. A já jsem toho příkladem. Bohužel tím špatným.
Jmenuji se Ewelin, a celý můj život jsou pohromy jedna za sebou. Teoreticky celé žití je katastrofa. A to vysvětlím. Ale vždy ten hlavní činitel, ten kdo stojí za vším dobrem i zlem je, těžko říci, láska. Pro někoho v počátečním stadiu působí jemně, sladce a hlavně nevině. A když už si bytost omotá kolem prstu přijde odvrácená strana.
Řeknu zkrácenou formu koloběhu partnerských vztahů z mé strany, či jiných lidí, kteří mi předali své zkušenosti. Nějaký člověk se na neurčitém místě seznámí s druhým člověkem opačného pohlaví. Nebo stejného, ale o tom hovořit nebudu. Ta lidská bytost se jí podívá do očí a něco tam spatří, nebo si podají ruce a nemohou ji pustit, někteří zčervenají a nejsou schopni slov. Leckdo třeba lásku získává po delší dobu, leckdo to ví hned, na tom místě, v ten okamžik. A poté se setkají po druhé, už dojde k polibkům, někdy i ne. Celý den či večer, který spolu tráví jsou pro nezapomenutelné chvíle, a zrovna v tu dobu řeknou, že je to nejhezčí co se jim stane. Jsou slepý. Bohužel čím víc se poznávají, čím víc vědí, dostávají k tajemstvím, skrytým věcem, které neměli znát, ba i k minulosti. Mezi těmi dvěma osobami vznikne pouto. Avšak už to není ta láska jako byla, čím víc se stále o sebe zajímají začínají v lásce žít. Nevidí jí, neslyší už tolik vlídných slov, miluju tě je pouhou frází před spaním. Oba dva už vědí, že to není jako dřív. Zavázali se tak moc, že se jeden druhému stali majetkem. Vlastnictvím. A s tím přišla žárlivost, lustrování v mobilu a touha po nalezení, že je ta bytost nevěrná. A ten který je obětí té žárlivosti toho potom začíná mít dost. Rozhodne se říct to narovinu a oba buď v dobrém či špatném se rozejdou. Někteří si odpustí, a slíbí, že svoje chyby napraví. Ale neuvědomí se, že chyby budou dělat dál. Udělali ji jednou. Udělají ji i potom. Budou se podvádět, a hledat někoho s kým by znovu zažili ty krásný dny. A pak najednou může u toho jednoho vzniknout takový pocit bezvýznamnosti. Začne se podceňovat a přestane věřit. Ztratí důvěru a žije v zoufalství. A když jednou to překoná, najde dalšího člověka, a buď se poučí, nebo tenhle koloběh bude mít stejný směr.
V mém životě jsou dvě osoby, které jej tak tvoří. Ten milostný mám na mysli. Představím je. Jmenují se Vincent a Marcus. Tyto dva chlapci tvoří jeden celek, nutný k přežití. Jsou mojí závislostí, i když se často říká, že nemám srdce. Že nemám svědomí.