Láska jako základní filozofický princip??

Téma, které jsem si vybral k úvaze má poněkud širší souvislosti, avšak nedá se říci, že by nebylo zajímavé. Úvahu jsem pojal typicky induktivní metodou, od konkrétních událostí v první části se postupně dostávám do druhé části, kde se zaměřím na obecnou úvahu, v níž mi přišlo vhodné použít lehký humor, ba i nadsázku.
Když mi bylo třináct let, bral jsem lásku jako nedosažitelný cíl lidského bytí. Byla pro mne maximem, které mohu získat ke svému štěstí. Ke svému dokonalému štěstí. Moje touha po ní byla spíše posedlostí, kterou ještě komplikovaly přicházející strasti pubertálního věku. Tzv. dětské lásky, začínající již od mateřské školy, mě jaksi minuly. Pocit prázdnoty se postupně zesiloval, avšak šance na plnohodnotný vztah se minimalizovaly mou urputností, se kterou jsem o lásku usiloval. Nálepka osamělého člověka byla již pevně přilnuta na mém čele. V šestnácti letech došlo k prvním citovým vztahům, které však končívaly nezdarem. Moje paleta emocí byla při setkání s milovanou osobou vždy tolik rozbouřena, že jsem působil nedůvěryhodně. Věk šestnácti let byl pro většinu lidí přece jenom ještě dobou svobody a volnosti a má zaslepená odevzdanost byla pro většinu dívek přece jen trochu svazující, a proto většina vztahů končila fiaskem. Začal jsem pomalu uvažovat, zda by nebylo lepší poněkud krýt své emoce a nepopouštět jejich uzdu tak daleko, avšak můj precizní přístup k této problematice mi nedovoloval dělat kompromisy. Pokud vztah nebyl maximálně vřelý, nebyla to pravá láska. Bylo tedy zbytečné "hrát si na manžele" a bezpředmětně se držet za ruce.
Postupem času jsem si však uvědomil, že by přece jen mohl existovat způsob, jak být šťastný a přitom být relativně sám. Měl jsem spoustu možností společenského vyžití, přátelé mě v hojné míře zvali na svoje akce. Začal jsem přemýšlet, proč se vlastně lidi trápí pro to, co nemají, když se mohou přirozeně radovat z toho, co mají. Proč si zkrátka jen nepřehodí žebříček hodnot - a neradují se např. z pobytu v podzimním lese? Odpověď je prostá - lidé to ve velké míře nedokážou. Konzervatizmus i životní rutina jsou tak silné faktory, že obvykle s hodnotovým žebříčkem nehnou ani o píď. Já však zkusil, zda existuje způsob, jak si stávající hodnoty nahradit za jiné, neméně ušlechtilé, principem podobné. A to se povedlo. Pochopil jsem také, že život nemůže být jen pokojný. Přestože jsem měl období, kdy jsem byl absolutně šťastný,neboť jsem vhodnou bagatelizací i povznesením se nad maličkosti uměl pominout jakýkoli problém, chápu, že Osud rozdá člověku zlo i dobro, bolest i slast či světlo a tmu vždy ve spravedlivé, absolutně vzájemně vyrovnané míře. Stejně jako energie Jin a Jang, které jsou základním smyslem filosofie, z níž si beru její hlavní princip a nyní jej zde aplikuji. Na lásku jsem získal střízlivější názor, který se však ale mnohým nemusí líbit. Nepůsobím však jako nihilista, znechucený životem, učení Gorgia se mě netýká! Snažím se být šťasten, neboť k tomu mám důvod. Láska není jen slepý obdiv k milované osobě, je to solidarita k těm, kteří mají těžší život než já, neboť žijí v politicky či ekonomicky rozvrácené zemi. Snažím se šířit altruismus, mající za cíl konečnou podobu lidské společnosti - vyspělou beztřídní společnost, kde již stát v podobě biče a kazatele vůbec nemusí existovat.

Pojetí lásky se v nejrůznějších výkladech liší a jeho výklad je velice rozdílný. Křesťanství se k pojetí lásky staví úplně jinak než indická či řecká filosofie. Avšak co mají všechny tyto výklady společné, je, že chápou lásku jako určitou prazákladní hybnou sílu lidského ducha či podmínku ke spáse. Vidí na lásce jen pozlátko ,považují lásku za absolutní vrchol dobra. Typický příklad těchto přehnaných teorií je například G.W.Hegel, pro kterého byla láska určitá základní podmínka k tomu, aby se člověk vůbec mohl prohlásit za skutečně existujícího. To Arthur Schopenhauer se již k pojetí lásky staví trochu realističtěji. Dle něj jde o iluzi, sloužící k zachování rodu. A má pravdu.Co je láska?? Není to jen chemický sen, shazující člověka do potupné propasti odevzdanosti a citové závislosti??? Není zde jistá podobnost s drogovou závislostí? Nemůže udělat láska z člověka stejnou trosku jako drogy?? Tyto otázky si zřejmě katoličtí misionáři či indičtí kněží nedomysleli. To Platón vystihl myšlenku lásky naprosto ideálně. Pravá láska je láska ke všem lidem v okolí, láska spravedlivě rozdělená. Nikoli slepý ikonoklasmus k jedné osobě, která si toho navíc ne vždy dostatečně váží. Lidé touží po lásce, neboť k ní utíkají před vnějším světem. Hledají v ní krásu. Proč však nenajít krásu v něčem stálém, trvalém a neměnném. V něčem, co je jisté, co člověku nikdo nevezme. Kolik krásy skýtá taková příroda? Lidé si to uvědomují, avšak nejsou s to se oprostit od vlastních lidských citů a přeorientovat své srdce jiným směrem. Zelené louky, žlutá pole a šumící lesy dokážou člověka určitě lépe naplnit než pomalu tloustnoucí manželka. Nemá-li člověk cítění pro přírodu - je-li realista-, je tu spousta dalších možností. Co třeba kultura?? Malby, kresby, divadlo? Avantgarda, vyjadřující duševní krásu umělcovu!! Krása literatury!!! Přírodní poezie! Poetismus, surrealismus, moderna!
Vraťme se ale opět k pojetí lásky. Co to tedy je, když ne vrchol dobra? Krásnou definici na tento přízemní lidský cit vytvořil spisovatel Charles Bukowski, který bral život s velice obdivuhodným nadhledem. Tvrdil, že láska je jako brodit se s „popelnicí plnou šutrů přes řeku valících se chcanek“. Přestože jeho názor neskrývá svůj radikalismus, je velice blízký pravdě. Láska je boj, který se téměř nikdy nedá vyhrát. Je to sázka na nejistotu. Člověk tak dává všanc své nitro, obnaží svou Achillovu patu. Láska je předkládána jako morální dobro, které je základem každého, zejména sexuálního vztahu. Mýtus, vytvořený společností má bohužel zhoubný dopad na dívčí povolnost. V extrémních případech pak vznikají konflikty v podobě sebevražd, vražd a možná i teroristických útoků. Neboť takový terorista, kryjící pravý důvod svého aktivismu pod rouškou islámského fundamentalismu, by často v mnohých případech nerozeznal Korán od Rozmarného léta a pravý důvod jeho šílenství je možná někde jinde.
Pohlavní styk je přirozenou součástí života všech živočichů a je proti svobodnému duchu jej hanit jako cosi nepřípustného. I lidské plemeno bralo tuto kratochvíli před mnoha lety jako normu(dokud se postupně po světě nerozšířil patologický vřed jménem civilizace). A pohlavní choroby??? Ne nadarmo se jim říká civilizační…