Jen ty víš

Jen ty víš, jak moc tě miluji.
Jen ty víš, jak moc tě miluji a mrháš tím.
Každým svým gestem tím mrháš. Zahazuješ to, co já cítím, aniž bys chtěl.

Jen já vím, jak moc mě miluješ.
Jen já vím, jak moc mě miluješ a přesto tím mrhám.
Každým gestem tím mrhám. Zahazuju to, co cítíš, aniž bych chtěla.

Ano, píšu to dvakrát, akorát v jiném znění. Nejsem blázen.
Tímhle chci dát najevo, že ne všechno je tvoje vina. Ne všechno je moje vina.
Za všechno nemůžeš ty. Za všechno nemůžu já.
Jedeme v tom společně. Jsme v tom oba. Oba proti sobě válčíme a oba se milujeme.
Oba si nedokážeme připustit, jak mco se navzájem potřebujeme a jak moc nás baví žít, když jsme spolu. Oba si nedokážeme připustit, jak by bylo těžké se nevidět. Jak by bylo těžké spolu nebýt.
Tvůj pohled pro mě znamená tolik, že si to ani nedokážeš představit. A nebo možná dokážeš?
Ve chvílích samolibosti a uraženosti, se nemáme zrovna v lásce, ale na tvůj pohled když jsem odcházela ze dveří a řekla jsem „Měj se.“ nikdy nezapomenu.
Stál si tam a koukal si, jakoby jsi nevěřil, že jsem se dokázala zvednout a odejít.
Dokázala jsem to a ty sám jsi to moc dobře věděl. Řekla jsem ti, že jakmile jednou odejdu, už mě nikdy neuvidíš.
Lépe se to říká, než plní.
Dalo by se to nazvat lží, ale kdo ví. Nevím co dělat. Momentálně cítím jen to, že mám žízeň.
Nic jiného ve mně není. Vše uvnitř se svírá a já mám pocit, že nemohu dýchat.
Jakobych se dusila. Pořád lapám po dechu, jako po dlouhém běhu a když se podívám okolo sebe, tak sedím. Jen sedím a píšu tohle a jsem unavená.
Jen vím, že mi vzalo strašně moc sil to, že jsem se zvedla a odešla.
Tys mě ani nezastavil. Ani jsi mi neodpověděl na závěrečný pozdrav. Neudělal jsi ni.
Po chvíli jsi si teprve uvědomil, že tě to mrzí a napsal mi. Taky mě to mrzí, ani nevíš jak.
Kdybych tě tolik nemilovala, ani bych nepřemýšlela nad tím, že se někdy vrátím.
Jenomže jsi to ty, jsem to já, je to to, jak jsem se s tebou cítila co mě nutí vrátit se.
Vrátit se k tobě, k našim společným chvílím, našim rozhovorům, blbinám.
K našim srdcím. Nemůžeme je přece nechat samotné, jako byli do ted! To nejde!
Umřeli by steskem! Umřeli by smutkem! Umřeli by samotou!
Umřeli by proto, že nemohou být spolu! To jim přece nesmíme udělat!
Pokud se vzchopíme, tak neumřou, to ti slibuju.