Láska je těžký cit

Byl jsi mým přítelem, mou láskou, mým milencem a nakonec jsi zase jen přítelem.

Když jsem tenkrát v ten osudný večer přijela,
seděl jsi tak, aby vedle tebe volná židle byla.
Sedla jsem si vedle tebe a jako vždy,
jsme se bavili, smáli se, pili a kecali.

Pak jsme si začali povídat jen my dva spolu a
najednou jako by přišel blesk z čistého nebe a
já tě viděla jinak.
Mé oči uviděly tvé a
mé srdce se začalo rozvíjet láskou netušenou.

Vím, že jsi to cítil stejně.
Tak proč? Proč to skončilo?
Tak krásný začátek.
Milovali jsme se a bylo nám spolu tak nádherně.
Tolik citu!

Dva měsíce byly absolutně úžasné a pak.
Pak se to všechno najednou začalo pomalu rozpadat.
Aniž bychom to snad i chtěli,
náš vztah spěl pomalu ke konci.

Rozešli jsme se.
Ani v dobrém – ani zlém.
Dnes po delší době vidím některé chyby.
Nebyli jsme na to připraveni.
Ani já – ani ty.

Ten vztah neměl budoucnost a stále ještě nemá.
Ještě pořád od tebe chci víc,
než jsi mi ochoten dát.

Stále pro tebe znamenám míň,
než tví kamarádi.
Nezazlívám ti to, chápu to.
Ale stejně bych chtěla, aby tomu bylo jinak.
Aby ti na mně záleželo stejně jako na nich.

Chtěla bych abych někdy dostala před nimi přednost.
Ale tu ty mi nejsi schopen dát.
Já potřebuji chodit na procházky, do kina nebo
jen tak ležet s tebou v posteli.
Prostě chci abychom spolu dělali různé věci a
ne jenom abychom spolu chlastali a milovali se.

Až mi budeš jednou ochoten to dát,
tak už to možná ani nebudu chtít.
Ale času je zatím dost,
tak doufám a ničím tím sama sebe.

Ale já chci doufat!!
Nedokáži se toho vzdát.
Tak snad mi jednou řekneš:
„Miluji tě a nemůžu bez tebe dál žít.“