Až...........

Nejvíc se bojím toho, až přestaneme cítit.
Až už nebudeme mít touhu a sílu spravovat to, co jsme sami osobně poničili.
Až už se na sebe nebudeme těšit, ale budeme se spíše těšit na odchod toho druhého.
Až místo polibků budou jen chladné obtisky na rty a místo láskyplných pohledů, jen prázdné oči.
Až z doteků zbudou jen nucené pohnutky a ze zamilovaných srdcí jen vyhaslé schránky.
Schránky, které ještě včera hořely touhou a láskou.
Schránky, které byli schopny citu.
Schránky, které milovaly.
Až bude už pozdě na to, vstát z popela.
Až bude pozdě na to, se dotýkat a líbat.
Až bude pozdě na to, se milovat živými srdci a hledět na sebe očima, ve kterých hoří oheň.
Je však ještě jedna věc, které se děsím víc, než tohohle všeho dohromady.
Děsím se toho, že tohle všechno bude nedobrovolné a hrdé hnutí.
Budeme dělat, jak moc je vše necitelné a že to vlastně ani jinak nechceme, jak moc se nemilujeme.
Opak bude pravdou.