Neuchopitelné pocity vnitřní (ne)stability

Občas mívám pocity strašné bezmocnosti ohledně našeho vztahu.
Jsou tak silné, že bych si nejraději stoupla doprostřed místnosti, čapla se za vlasy a začala z plna hrdla ječet. Pak mám zase takové záchvěvy úzkosti a lítosti, že bych se nejraději na místě rozbrečela. Další jsou také chvíle obrovského vzteku, při kterém bych rozcupovala celý péřový polštář.
To vše se však jen odehrává v mé hlavě. Navenek na sobě nic nedám znát. Zda-li je to dobře nebo špatně, to netuším.
Nejraději bych v momentech našeho proradného mlčení křičela : Zůstan semnou! No tak! Já nejsem tak hrozná jak se chovám! Nejsem pořáds takovej samolibej hajzl! Prosím, neopouštěj mě!“, ale místo toho řeknu „Ty si hroznej. Hahahahaaaaa......“.
Škoda jen že nedělám to, co uvnitř cítím. Škoda, že jsem v tomhle takový srab a zbabělec.
Tolik tajných slz by to ušetřilo. Tolik bolesti by to ušetřilo. Tím však neberu všechnu vinu na sebe.
Můžeme za to oba stejným dílem, ale já se trápím. Neustále. Vím že ty taky, jsi však stejný jako já.
I kdyby tě to bolelo sebevíc, neřekneš nic. Nehneš ani brvou. Proto jsem chladná.
Proto říkám bolavé věci, proto. Je to něco jako ochrana víš? Takový mantinel před okolím.
Jen nechápu, proč ho používám proti tobě. Proč zrovna proti tobě, když tě celým svým srdcem miluju. Proč zrovna tebe musí nejvíc bolet to, co já udělám nebo řeknu?
Navzdory mojí a tvojí válce se stále milujeme. Dáváme si příšerné podmínky a už jsme se také naubližovali dost. Je však hrozné, jaké paradoxy nám přinesla láska že?
I potom všem bolavém, co jsme si do ted udělali jsem si stále jista jedním a to tím, že tě miluju a nikdy nepřestanu.