Příchod tepla do srdce

Dny už bývají velice teplé.Konečně teplé tak, jak je to příjemný. Venku fouká jenom lehký vánek teplýho vítru. Sluníčko je už zapadlý, ale pořád je příjemná dusná atmosféra.Cítím se dobře. Konečně se cítím naprosto dobře.Tak, jak jsem čekala celej ten půlrok.Celou tu zimu, v který mnoha z nás přechází dobrá nálada, optimismus a energie. Spousta lidí je hodně unavená, právě teď,kdy se tak oteplilo. Já se cejtim jako znovuzrozená. Už mě netrápí věčná ospalost a únava, jako tomu bylo tolik měsíců.Už nepotřebuju přesně na hodiny počítat, kolik jsem ten den naspala,a kolik jich ještě musím naspat odpoledne, aby mi bylo aspoň trochu dobře. Teď je mi dobře pořád. A už to tak bude pořád. Je neuvěřitelný, jak může člověku změnit život pouze počasí. Málokdo je na to až tak upnutej, já patřím mezi tu menšinu.Sedím na balkoně a vidím lehce zataženou, přez to teplou oblohu. Teplý den se schyluje k večeru. Dřív jsem odpočítávala hodiny, kdy už bude konečně noc. Teď bych si užívala každý minuty, která uplyne přez den. Jen dneska mi nevadí, že jsem ničeho nevyužila tak,jak si přeju. Dnešek je jen očekávání zítřka. Dnešek je doba přemýšlení,psaní a uvažování nad timto krásným počasím, krásným životem. Život však není svázanej pouze počasím, jak to odsud vyznívá. Kdybych neměla svýho Harryho, bylo by mi snad ještě hůř, než v létě.Právě z toho, jak je krásně, a nemám si to jak užívat. Tuhle krásu si lidi přece můžou užívat pouze spolu. Jako včera, když sme spolu byli na procházce na Vyšehradě. Přišlo mi to tak nádherný a romantický. Když jsme pozorovali z obrovský výšky Prahu a dívali se do nebe, na mraky, na západ sluníčka. Obloha byla toho dne obzvlášť krásná. Obrysy mraků přímo prohořívaly skrz sluníčko. Přez paprsky nad vrchem byl vidět prach z Aljašky. Začínali se dělat červánky. Vzduch byl stále teplej a příjemnej bez vítru. Něco tak,.. ,,nadsmyslného" můžu prožít poouze s ním,říkala jsem si. Nebylo to vůbec tak obyčejný, jako prostá procházka při hezkým počasí. Byla to moje magická chvíle plná obdivu.Snažila jsem si jí uchovat v paměti jak nejlíp sem to dokázala.Snažila jsem si tu chvíli vychutnat jak nejlíp sem uměla. Byla bych si přála, aby ta chvíle na vrcholu všeho pod celou Prahou vydržela věčně. Abych si jí mohla užívat pořád a pořád. V parku bylo plno turistů, když mi tam Harry kupoval zmrzlinu.V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty naprosto stejné výlety se školou,se známýma nebo s rodinou. Prohlídka přírodou, památkami, odpočinek, občerstvení. Nikdy jsem to neocenila. Nikdy jsem si žádný výlet se školou,ačkoliv byl třeba i na stejný místo neužila. Nevnímala jsem to. Neviděla jsem na tom nic krásnýho. To jediný krásný totiž opravdu můžu prožít jen s nim. U každýho článku počítám s tím,že za pár let,až bude po všem,se k těmto vzpomínkám rozesmutněle pouze vrátím.A zavzpomínám si na to, kolik se toho pro nás dva stalo.Co všechno bylo. Ale číst si tohle pouze zpětnou vazbou by až příliš bolelo. Něco takového přece nemůže nikdy skončit. Můžeme doufat, že svůj kalich hořkosti jsme už dávno vyčerpali. Proč by mělo být těžko uvěřitelný, že může být člověk šťastný. A nejen na pouhou chviličku. Já pevně věřím v to,že my,co si stojíme za tím jedním.... :)
Venku začíná pršet. Cítím déšť.Letní déšť.Přesně ta samá,příjemná,mokrá vůně, kterou jsme cejtili včera spolu u tý přeháňky u občerstvení. Jsem šťastná z tý vůně i toho deště.Však mi v příštích měsících budeme ještě mnohokrát vděčni, že nám na naší souš občas zapršelo. Čekali jsme až to přejde pod deštníkem u stolků se zmrzlinou. Když mi Harry něco vyprávěl, dívala jsem se před sebe na ty krásný, už obrostlý keře,a obdivovala krásu tohoto místa. Ale všimla jsem si,že on kouká pouze na mě. Otočila jsem se směrem k němu a opět mě prolilo to samý šimrání, promrazení a vzrušení jako pokaždý, když se podívám do jeho očí. Má tak nádherný, veliký, průzračně modrý oči. Tak něžný,milující a oddaný.Tak krásný a veselý. Tak jemný. ,,Co si mi říkal?" zeptala jsem se,aniž by mě zajímalo něco jinýho, než jeho zářící oči. V tu chvíli, kdy jsme se na sebe podívali, naprosto opadlo jeho vzrušení z tématu, který mi vyprávěl,a hned ho projelo úplně jiný vzrušení.Z mých očí. ,,Už nic..." hlavně se koukej na mě. Dívej se na mě těma krásnýma upřímnýma očima. Miluj mě..... na ničem jiném nezáleží.
Pršet už opět přestalo. Vítr se trochu zvedl,ale pořád je teplý.Pořád je příjemně.Bubnování kapiček přestalo. Mokrá vůně je tu stále. Přesně tak bylo, když jsme odcházeli kolem tý nádherný gotický památky z kopce dolů podél lesů a stromu v nekonečné cestičce. Vždycky mě drží obouma rukama tak, jako by mu mě někdo bral. Jakoby mě chránil každičkou vteřinku před čímkoliv, co by mohlo přijít. Tenhle člověk mě má nejradši na světě.Nikdo mě neměl nikdy tak rád.Tím jsem si mohla být jistá. A on si mohl být jistý,že jsem nikdy nikoho tak nemilovala já. Z každé prachobyčejné schůzky nás dvou si musím zapamatovat to nejkrásnější a pamatovat si to napořád.