Bolestivý víkend...

Někdy mě napadá, a poslední dobou docela často, čím si zasluhuju všechny ty rány, které mi sázíš přímo do srdce.
Snad je to proto, že ti to dělá radost? Snad proto, že je to tvůj způsob, jak milovat? Proto, že jsem ti moc otevřela a ukázala ti své slabé stránky, z nichž nejslabší jsi právě ty?
Sbírám všechny síly k tomu, abych Ti mohla znovu odpustit. I přes to, že vím, že to nebyla moje chyba (jako už mnohokrát), přišla jsem a omluvila se..přičemž vůbec nevím, co jsem vlastně udělala.
Já Tě tak moc miluju a ty si toho vůbec nevážíš! A jsem na tom už tak bídně, že se vypisuju tady, protože s Tebou si o tom ani nemůžu promluvit - podle tebe to nemá smysl.
Jenže právě to, že ty nechceš mluvit, je jádrem všech problémů, které posléze přijdou. A to je to, co mě nejvíc bolí. Protože ty sám to moc dobře víš! Víš, že když něco vadí mně, vyřešíme to a je to dobré!! Jenže..proč to tak neplatí i naopak?! Byli bychom o tolik spokojenější. Ani nemáš tušení, jak moc by to našemu vztahu prospělo, kdyby jsi mluvil.. ach.. kdyby jsi mluvil.
Je to tady.. sebrala jsem svou sílu.. je ti odpuštěno! Láska k tobě je totiž silnější než veškerá bolest, kterou jsi mi zatím způsobil. Je silnější než ta kvanta slz, které jsem kvůli tobě prolila! Jenže; ty si to neuvědomuješ.
Nevidíš ani krapet mojí snahy! Nevidíš, že pokaždé, když se pohádáme, jsem já ta, kdo přijde? Nevnímáš moje doteky? Nevnímáš snad, co ti říkám? To je blbost! Vždyť ty mě tak dobře znáš!!! Až tak moc dobře, že jedině ty mě dokážeš položit na kolena... že jedině ty dokážeš k mojí noze uvázat kotvu a pustit mě ke dnu.. ale nezapomínáš mě zvednout - zatím!
Začínám se bát! ..... To pouto mezi námi jsme si budovali dlouho.. nenechme ho zhroutit se!
Já Tě miluji....
..a ty mě?