láska

Přečetla jsem si tu nyní o lásce
jak zvláštně nedokonalý to cit

A čarovně úžasný
žít bez ní nelze

Ale má tolik podob

Četla jsem, že bez lásky druhého, je člověk jen nicka
a to si nemyslím.
Jak moc nás povzbudí ten druhý se svou láskou... ano

Ale přeci jen jsou období v životě lidí, kdy si připadají sami a nikterak nevidí, že je miluje někdo
láskou mateřskou, přátelskou,zvířecí

A je to málo?
Copak vždy musíme padat na kolena z mužů či žen, kteří nám do ucha šeptají, jak moc jsme skvělí?

Neměli bychom začít u sebe?
Mít sami k sobě lásku
a úctu.
Sami si najít směr a cíl v tom, kam chceme jít? a sami si ho měnit věkem a zkušenostmi.
A přijímat později lásku.. bez cíle ale s naší rovnováhou.

Nejsme pak my sami schopni vnímat v jiném světle tu lásku od druhých.