Bez názvu

Milovala jsem tě…a miluju…ale nechci….nedokážu to bohužel změnit…a mrzí mě jak to všechno skončilo…nechápu sama sebe…jsi tak daleko a dlouho a já nedokážu ještě pořád otevřít své srdce někomu jinému…odsoudím ho dřív než ho poznám…mám v sobě mnoho vzpomínek….a i když rozum velí zapomeň tak srdce nemůže…vím že je konec a nikdy už nic nebude…ale já nedokážu jít dál….nedokážu se ráno probudit a nemyslet na tebe…nedokážu tě vymazat ze svých snů…i když se snažím protože vím že budu sama…ale nechci…chtěla bych aby jsi byl tady….objal mě…držel mě….chtěla bych aby jsi byl u mě pořád…abych věděla že mi pomůžeš a vyslechneš…vím dělám chyby …chyby které si uvědomuji ale nedokážu s nimi nic dělat i když bych měla …měla bych dělat spoustu věcí jinak…nejhorší je že si to uvědomuji …uvědomuji si vše…vím že jsem ti hodně ublížila …ale ty mě taky…ale až teď si to přiznávám …celou dobu jsem obviňovala jenom sama sebe….ale ta chyba je na obou stranách…a řekla bych že mě to poznamenalo daleko víc nežli tebe…přihlížej k tvému věku ….ty už víš jak se z toho dostat…já ne…já se radši zavřu někam sama…nedokážu být s nikým jiným…nedokážu políbit někoho jiného…nedokážu být tak sama sebou jak s tebou…milovala jsem tě…milovala jsem tvůj svět…milovala jsem sama sebe když jsem byla s tebou…milovala jsem každé ráno když jsem věděla že tu jsi….milovala jsem každou minutu strávenou s tebou …milovala jsem každou noc s tebou…milovala jsem ten pocit toho že tu pro mě jsi…i přes to že to skončilo tak já nedokážu zavřít konečně ty dveře …ano láska existuje…a je nádherná a nezaměnitelná…jedinečná a okouzlující….tak přirozená a hřející….právě ta láska nám dává směr a smysl…právě ty jsi mi dával směr a smysl…konečně mi přišlo že dělám něco co má smysl…ty jsi byl můj svět…můj pohon…i když někdo řekne že nejsi dokonalí…tak možná pro něj ..ale pro mě si byl dokonalí…..pro mě si znamenal dokonalost…byl si to právě ty který mi otvíral dveře abych šla dál…v ruku v ruce s tebou….ale ono to skončilo….myslela jsem že vím co znamená bolest….ale nevěděla ….teď už to vím….bolest která je nesnesitelná….i když srdce krvácí..tak se musím smát….oči mi pláčou a srdce bolí…ale musím se smát…nemůžu se chovat přirozeně…vím že už to spoustu lidí nebaví poslouchat…ale já nemůžu jinak…chci ale nejde to…připadá mi že svět kolem mě se točí….ale já zůstávám pořád na stejném místě…..jak dlouho budu ještě chodit a koukat …hledat tě….jenom tě vidět…věřím tomu že se máš dobře a to mě hřeje u srdce….jelikož jsem ráda že jsi šťasten…i když možná s jinou a někde jinde….ale jsi šťasten…proplouváš svým světem jako ryba v rybníce….objevuješ nové lidi a věci…poznáváš nové cesty…máš neuvěřitelně velké srdce…plné lásky …kterou můžeš rozdávat ….ale dobře si vybírej komu jí dáš…jelikož na světě jsou lidi který si té lásky vůbec neváží…neocení snahu…neocení to co pro ně dokážeš udělat…ale tohle ty všechno víš…ale já to nevěděla dokud jsem tě nepoznala…naučil si mě moc věcí….a mě trvalo než jsem si to všechno uvědomila….vím dlouho mi to trvalo …ale přeci….jenže je pozdě ..a to na vše…kolikrát budu muset ještě začínat znovu ….kolikrát se budu ještě snažit na tebe zapomenout než se to konečně povede…jak dlouho mi ještě bude trvat než se z toho dostanu..jak dlouho budu muset předstírat radost a úsměv…jak dlouho budu žít jenom z nutnosti a ne ze štěstí ze života…proč si mě naučil milovat…proč si otvírat tu komnatu štěstí když teď bude dlouho zavřená….proč si mi nikdy neřekl jdi…proč si mi nikdy neřekl ať odejdu že mě tu nechceš ….viděl si jak na tom jsem ….nejsem schopna jíst…chodit …mluvit ..přemýšlet nad něčím jiným jenom nad tebou…sama sobě se protivím…naučil si mě milovat..ale díky tomu umím i nenávidět…a to sama sebe …za to jaká jsem ..jaká dokážu bít…zato jak se dokážu chovat..nenávidím se zato jak vypadám..nenávidím se zato jak dokážu mluvit..nenávidím se zato jaké dokážu mít názory…nenávidím každý pohled do zrcadla ….protože v jeho odlesku jsem já…a moje provinilé oči..a má provinilá tvář…mé provinilé tělo…má provinilá duše…mám strach z každého nového rána…bojím se každé nové minuty …hodiny …dne…týdne …měsíce …život by se měl brát jako dar..a ne otroctví…ale já už ho neumím brát jinak nežli jako bolestivou cestu trním…nedokážu dýchat ten těžký vzduch….nechce se mi zvedat ty těžknoucí se víčka…nechce se mi chodit po žhavím uhlí …nechce se mi žít..ale musím…