Moje mysl

Nemohu spát. Ležím v posteli a cítím pot, jak mi stéká po těle. Je to příjemný pocit, ale vím, že jednou musí skončit, stejně, jako cokoliv jiného. Snažím se usnout. Nejde to. Venku je bouře a já sleduji, jak se za okny mýhají blesky, které stěží vidím přes záclonu, ale přece je vidím. Přemýšlím o životě. Přemýšlím o lásce. Hlavně o lásce. O lásce, kterou jsem nikdy nepoznal a nikdy jsem nemohl říct, že jsem dokázal milovat někoho, kdo b miloval také mě. Venku se zablýskalo, blesk přejel po mracích nad mým domem a po chvíli se ozvala ohlušující rána, která zatřásla okny, a já jen tiše poslouchal, jak se skla v rámech třepou. Poslouchám, jak prší a ty malé kapky deště dopadají na okna a vydávají jemný dutý zvuk. Znovu přemýšlím o lásce. O lásce, kterou jsem ztratil. Nikdy jsem nezjistil, jestli svým přičiněním nebo někoho jiného. Nejspíše to tak mělo být. Ale i když si tohle v duchu říkám, nikdy si to nedokážu připustit. Myslím na to, jaké by to bylo asi touhle dobou, kdybychom byli spolu. já a moje vyvolené. Je tomu už skoro rok, co se rozhodla, že by semnou nemohla nikdy být. „Raději kamarád, nežli přítel.“ tak nějak to tehdy vyslovila a tomu ještě dodala jednu větu, na kterou nikdy do konce života nezapomenu a která mě donutila celý ten rok přemýšlet o tom, co se to semnou vlastně stalo? Proč se to všechno vlastně muselo stát?
Za okny je stále vidět mihotající blesky a jejich „řev“, který mě nutí stále více přemýšlet o tom, co se to tehdy vlastně dělo. Ta věta, kterou mi sdělila, vše v mém životě změnila, celý můj pohled na svět. Pohled na vše, co jsem měl rád, na vše, co jsem dělal. Někdo kdo nepoznal lásku, nikdy nepochopí, co mohla změnit jedna nesmyslná věta od dívky, kterou miluje. Vždyť budou přece další, jiné, mnohem hezčí či v něčem lepší. Ovšem pro někoho, kdo miluje, je ten člověk ten pravý, ten, který je stvořený pro něj. Je to pro něho stvoření, které je dokonalé ve všem, co dělá. Každý její pohyb je něco úchvatného, něco, co dokáže zarazit jeho dech. Pohled na člověka, kterého miluje, mu rozpumpuje srdce. Ten kdo nemiloval, nikdy nepochopí, proč by ta jedna věta měla změnit celý život.
Opět poslouchám kapky deště dopadající na okenní římsu a nepociťuji vůbec únavu, i když je už dávno hluboká noc a všichni v domě se oddali slastnému snění o věcech, které se vymykají našemu chápání. Sny jsou snad jediné místo, kde může člověk být s milovanou osobou sám. Být s ní a nehledět na to, co se mezi nimi stalo, být s ní v říši snů a užívat si každý tento okamžik. Každý okamžik štěstí, které by ho možná potkalo, kdyby se to všechno kdysi odehrálo jinak. Kdyby nebyla vyslovena ta jedna jediná věta, která změnila můj život. A co to bylo vlastně za tu jednu jedinou větu, Ta věta, která mě nedávala logický smysl a donutila mě nad ní přemýšlet celý rok? Věta, která mě dokázala ze dne na den změnit? Byla to věta, která byla vyřčena ze zoufalství, ze smutku, ze strachu, z okolí. Ze strachu, že by se mezi námi dvěma mohlo něco změnit, kdybychom se navzájem milovali. Věta, ve které bylo slovo „nikdy“ a „i kdyby“. „Nikdy v životě“ a „i kdyby mi láska k tobě zaslepila moje smysly.“.
Když někdo miluje, má se snažit, udělat cokoliv, co se jenom dá. já to zkoušel dlouho, ale zklamal jsem sám sebe a dalo by se říct, že jsem se i vzdal naděje. Vzdal jsem se snahy. Vzdal jsem se štěstí ze života.
Změnil jsem se. Změnil jsem se tolik, jak by se změnil každý druhý zamilovaný blázen, jako jsem já. Ztrácím přátele, kteří mě nechápou. Ztrácím naději, že budu někdy s milovanou osobou. A ztratil jsem i sám sebe v nekonečném zármutku. Lituji se, že jsem neudělal víc. Že jsem nedokázal déle bojovat.
Nemohu spát. Ležím v posteli a cítím pot, jak mi stéká po těle. Je to příjemný pocit, ale vím, že jednou musí skončit, stejně, jako cokoliv jiného.