Láska umírá

Víčka se mi klíží a řasy jako z olova zavírají bránu do tohoto světa. Zároveň s jejich dopadnutím se rozprostře černočerná tma před očima i v duši. Má mysl pomalu odchází do dálky a o slovo se hlásí sny. Má mysl však dnes neodchází klidně, neodchází obyčejně. Odchází, jako kdyby mě opouštěla a loučí se polibkem nostalgie. A sny dnes nejsou stejné jako dřív, přicházejí dnes hlasitěji, skutečněji a zaplavují mé tělo. Hrají dnes všemi barvami, z jejich obrazů line se hudba a vůně věčnosti. Stojím uprostřed těch snů a sleduji mozaiku života kolem sebe. Tenhle svět…je jiný. Plnější. Neskutečný a přitom smysluplný a známy. Já v něm nalezla své přístřeší. Svůj domov.
Zabydlela jsem se v malém domku skromnosti. Tvořila jej malá postel, židle a stůl. Byl příliš malý, než abych se v něm těšila přepychu a dost velký, aby mi poskytl pohodlí. Platila jsem v něm však později dost velký a citelný nájem. Platila jsem za tento příbytek svým časem. Každý den mi udělil času trochu méně, zbytek byl obětován teplu domova.
Bylo zde jiné jídlo. Jídlo skromné a nepříliš pestré. Prý ale dost výživné a chutné. Tak, aby se z něj dalo žít. Však za dostatek jídla, platila jsem příliš draze. Za každý oběd a každou večeři, platila jsem jeden úsměv, který mi byl do vínku dán. Ale já jíst musela…
Šaty nosily se zde prosté. Jen takové, aby zakryly tělo a zahřály, když je potřeba. Byly příliš prostě na to, aby se líbily a dost pohodlné na to, aby plnily svůj účel. Však platila jsem za ně příliš vysokou cenu. Každou košili, kabát nebo obuv platila jsem jedním odpuštěním ze své zásoby pro život. Vše ale milejší, než chlad…
Jednou, po mnoha letech strávených zde, přišla bouře. Okna se třásla a plamen svíce u mé postele velmi polekaně zhasl. Ze stromů bouře strhávala větve a z mého domu střechu. Dát domov do pořádku stálo jediné, v ten okamžik tak laciné. Zaplatila jsem teplem svých dlaní. Byla jsem s prací spokojená, postel už zase hřála a střecha kryla mi tělo.
Ještě toho večera, když už nezbyl mi žádný úsměv, jediné odpuštění a můj čas se krátil, procházejíce se po okolí, uzřela jsem v prachu knihu. Zaujala mě svou vážností a vázáním hodným největší sepsané moudrosti světa. Vyprávěla o lásce a já nemohla nabrat dech, jen jsem četla a počalo se stmívat. Já, cítíce slzy na svých tvářích, uzřela jsem v dálce na cestě dva jezdce. Na nebi vyšla první hvězdička a já, pozorujíce v němém úžasu oblohu snového světa, byla jsem jezdci odvlečena před soud snového světa.
„Zač mám trávit svůj již tak krátký čas v temné, chladné, děsivé kobce?“, křičela jsem kolem sebe. „Proč nemohu dále číst řádky a cítit slzy na svých tvářích?“. „Dopustila jsi se zločinu nejvyššího!“, ozval se odkudsi mocný soudcův hlas. „Noc nepatří Tobě, což nevíš, že za soumraku smíš být jen za zdmi svého domova a je zakázáno vycházet v noci, poznat její moc?“. „Cožpak noc má moc? Úděl jiný, než dát světu odpočinout?“, zvolala jsem. Snad mlčel vteřinu, snad věčnost, ale přece jen soudcův hlas znovu promluvil: „Vidím, že jednala jsi v hlouposti, vám, čekajícím, tak vlastní. Trest ale musí být, zločin byl spáchán. Zaplatíš nám svým hlasem“, pravil. „Zaplatíš darem řeči, který Ti bude navěky odebrán.“ Mé srdce zaplesalo, že tentokrát zaplatilo za nerozvážnost a nevědomost tak lacině, co je hlas proti životu, má nevědomost nevyšla draho.
Dvě silné paže strážce donesly mě znavenou a němou k domovu. Paže strážce noci, tím aspoň pro mě byl, pohladily mou tvář. Cítila jsem hlubokou únavu. Tak hlubokou, že mi dlouho nedocházelo, že nezmizí. Že čas se mi již krátí, že platím domov…z posledních sil. Spala jsem ve snovém světě. Spala jsem a umírala nevnímajíce nic.
Tu procitnula jsem uprostřed hluboké noci. V uších zněl mi zpěv a byla jsem jí celá zmámená. Jakoby mě volal ven, vyzýval, ať opustím svou skrýš a následuji jeho cestu. Cestu poslední a nejkratší. Venku však byla tmavá noc a jediná vzpomínka na soudcův hlas rozprášila veškerou touhu následovat volání. Neměla jsem sílu. Váhala jsem, váhala jsem každou noc, kterou se hlas vracel. Když jsem počala cítit, že přichází můj čas, vyšla jsem jedné noci ven vstříc hlasu. Vstříc naději. Na nebi zářily hvězdy plné jasu a míru a mé znavené oči jen ztěží uzřely tu krásu. Hlas volal mě dál a dál do lesů, a když minula jsem kraje dosud známe a vstoupila do těch nepoznaných, spatřila jsem Věčnost. Stála přede mnou. Srdce mi bušilo, hlava pálila a každou myšlenku těla zaplavilo vědomí nekonečna. Stál přede mnou muž. Jiný, než které jsem vídala doposud na cestách a polích, jiný, ne však docela. Vlasy stejné, tělo stejné. Přesto byl odlišný. V očích měl vidět teplou náruč, kterou nabízí, dlaně nesly jeho srdce nabízejíce ho mě a rty pálily už na pohled touhou…horkou touhou. Pojmenovala jsem Věčnost. Pojmenovala jsem jí Láskou.
Přistoupila jsem k němu z posledních sil a cítila jsem, že již umírám. Dotkla jsem se letmo, s nehynoucí úctou jeho srdce..jeho oči pohasly a tělo se bezvládně zhroutilo do mechu a mé hned vedle něj…
Probudila jsem se znovu až v žaláři. Dnes už soudce nebyl jen hlasem, ale byl osobou stojící nade mnou a pravil tiše a pomalu: „Umíráš. Vím, že to cítíš. Je mi nemilé trestat hynoucí dítě, ale zákon je zákon. Jsem nucen udělit Ti trest poznání. Obětovala jsi svůj život a čas samotě v teplém domě, dala jsi jí celý život a živila ji majíce domov. Obětovala jsi svůj úsměv jídlu, abys nakrmila prázdné tělo bez práce v polích. Obětovala jsi odpuštění za šaty…za skrytou nahotu, kterou umí zahalit noc. Platila jsi zbořený domov, mé znamení, teplem svých dlaní. A platila jsi hlasem…mě. Aniž bys chtěla znát zákon, který jsi porušila. V této zemi platí zákon zakazující pohyb v noci mimo svůj domov. Byl stvořen pro lidi, jako jsi Ty. Pro lidi, kteří platí malichernosti věcmi nejcennějšími…prostředky lásky. Lidi, kteří milují, žijí v lesích, chodí nazí a jedí plody, ale velebí lásku. Dávají jí žít. Noc patří jen milencům a tento zákon chrání lásku před vyhynutím. I Ty jsi svou potkala, nesla Tě v náručí až domů, kde nemohla s Tebou sdílet úděl Tvůj. Nocí volala svůj žal do lesů a toužebně lákala Tě k sobě. Co však mohla jsi jí dát? Mohla jsi ji nakrmit? Nemajíce život, nevlastníce úsměv, nemohouce vyslovit slova a zabíjejíce jeho srdce jediným ledovým dotekem. Ne, Ty neumíráš, zemřela jsi s prvním svým uzavřeným obchodem. Tvůj milenec zhynul, však svým katem i soudce jsi sama sobě. Teď, ve chvíli, kdy nemáš odpuštění, nemůžeš odpustit sama sobě. Nemáš hlas, abys zašeptala tichou poslední modlitbu. To vy, vy bláhoví žijící sami pro sebe, děti lačnosti, zabíjíte lásku. Teď zhyň, nenávidíce sama sebe, nenaleznouce útěchy. Umíráš stejně prázdná, jak jsi přišla sem. Chladná a sama sebou zavržená. Zemřela jsem.
Ranní rozbřesk donutil mé řasy stoupnout a já, uplakaná, donutila jsem svou mysl opět se přihlásit o slovo. Pootočila jsem hlavu a zahlédla Tvou tvář spící na mém rameni. Zde, v realitě, poznání nebylo mi trestem, ale možností. Ukázalo mi zaslepenost lidských očí, protože máme svůj život, máme nejeden úsměv, naše dlaně stále hřejí, máme hlas a nejméně jej používám k vyjádření lásky. Máme odpuštění, abychom velebili lásku.
Vím, co Ti dát a vím, že až já nastoupím na tuhle cestu, Ty ve jménu lásky, budeš mě po ní následovat. Zachráníme ji ale jen my dva? Já?
Lidé dál lásku zabíjí, i my. Vím, že i kdybych věnovala celý svůj život, nevysvětlím Ti, co zažila jsem té noc, nebudeš cítit to, co já, nebudeš kráčet ve jménu lásku. Vedle mě oddychuješ a společně jen dál lásku zabíjíme. Lásku dusíme. Je jen otázkou času, když přestane na celém světě žít. Prostě tu pro ní nebude místo.
Máme možnost a jen my, hloupí lidé, necháváme ji uzavřenou.
My zasloužíme trest.
Kde není láska, není ani život.
Umíráme tady bolestně a prázdně.
A ani to nám nestačí k poznání.