Platonická láska

Po pár dnech plných silných domů se vracím domů z rozpolcenými pocity… někoho jsem „potkala.“ Nevěřím v lásku na první pohled, ale věřím, že něco může přeskočit… v mém případě bohužel jen z jedné strany. Nikdy jsem nebyla ten typ, co volá do světa po lásce, chce ji mít hned… Říkala jsem si, že to jednou přijde. Teď jsem potkala pana „dokonalého“… Všechna pravidla a možná řekněme i předsudky, co jsem o tomto typu lidí měla opadly a snad by mi bylo fuk, kdyby měl i kroužek v nose… Během pár dnů jsem si ho stihla zidealizovat… a co hůř? Růžové brýle stále drží, protože další informace vyslíděné o něm mluví jen a jen v jeho prospěch. Nejdříve se mi líbil zvenčí… teď už i ze vnitř…

Myšlenky mám neuspořádané a v sobě vnitřní zmatek… on neví, že existuju, a asi si toho ani nikdy nevšimne. Mimochodem, jak by se tento typ asi tvářil, kdybych mu třeba za deset let řekla, co k němu cítím, cítila jsem? Kdyby někdy někdo něco takového řekl mně, cítím se …já vlastně nevím jak. Snad by mě i mrzelo, že jsem tu osobu nikdy nepoznala, a nevěděla nic. Najednou jsem v rozpacích a na vážkách… vždy mi přišlo, že za holkou musí přijít kluk… teď bych nejradši přišla já… Ale,- všimne si vůbec mé existence?