Chybět mi bude...

Chybět mi bude…

… čas před startem.
Malé zhoupnutí, když několik desítek tun vážící kolos nadzvedne malé autíčko – push back – a pak ho vytlačí pozpátku ze stojánky. Nikdy neuvěřím, že je to možné, tohle obrovské monstrum poletí?! Pomalé rozjíždění po pojížděčkách. Pak se ozve kapitánův hlas oznamující posádce, aby se připravila ke startu: „Cabin crew, departure possition!“ Dojeli jsme k dráze, zaklapneme si pásy na našich „jump seatech“, opakujeme si povely pro případ evakuace. Motory zařvou na plný výkon, každé letadlo má svůj zvuk, skoro slyšíme většinu cestujících zalapat po dechu vzrušením, když je tah motorů přimáčkne do sedaček.
… létání.
Motory řvou, ječí, jejich tah je cítit. Srdce mi pokaždé buší jak splašené. A najednou jsme ve vzduchu, letadlo se trochu nakloní a odlepí se od země. V kabině je chladněji, protože „všechna šťáva jde do motorů.“ Sleduju zem a ona se vzdaluje. Tak rychle, strašně rychle! A mraky najednou nejsou nad námi ale pod námi. Proplujeme jimi jako horký nůž máslem. Vždycky to trochu drncá, když se prolétá mraky. Takové roztomilé beránky. Nahoře je plno slunce, modrá obloha, spousta světla. Letadlo si pluje tímhle mrazivě nádherným světem, krájí kilometry, nechává to špatné na zemi, tady nahoře je nebe.
Pak jdeme dolů. Drobné zhoupnutí, přestanou bolet nohy, klesáme. Mraky se pomalu blíží zpátky k nám. Pokaždé mám pocit, že do nich zaplujeme jako do peřiny, vypadají jako nadýchaná pěna na oblíbeném capuccinu, jako hora šlehačky, měkká voňavá pěna v koupeli. Nejradši bych se do nich zachumlala a přikryla se jimi. Zase protneme jejich povrch jako jehla vlněný svetr, schováme se v nich a zahrabeme, pod nimi je tma a chlad. Chci zpátky do nebe. Stýská se mi po něm, po světle a dokonalosti. Pohlédnu zpět nahoru a slunce prosvitne skrz, je pořád tam, i když není vidět. „Cabin crew, arrival possition!“ Přistání, drncnutí, revers řve jak o život – ale je to o život, přistáli jste při rychlosti 300 km/h, dráha má jen pár kilometrů, v letadle je kolem 150 životů!
… každé moje letadlo.
Když se na zemi blíží posádkový autobus k letadlu, zdá se obrovské. Kolos, hromada kovu, která váží jako několik kamionů. Bože, nemůže to letět! Tenká křídla, přesný aerodynamický tvar. Říkáme jim přezdívkami. Malajské svině se drží boeingů, protože k nám přišli staré a poruchové, jako by všechny ty závady dělali naschvál. Boeing je bulík, mašina, éro, moje kotě prtě, můžu ho podrbat pod bradičkou, aniž bych si musela stoupnout na špičky. Airbusy jsou jiné, velké, těžké, neforemné, i když vevnitř modernější a pohodlnější. Naše netopýří letka – samé noční shity – noční Hurghady, Tel Avivy, bezesné noci… Taky se jim říká trubky, dokonce i rakve… A drobeček ATR – átéerka, átro, vrtule… Rodinné, milé, malé, klokaní skákání sem a tam, nikdy ne dvě hodiny ve vzduchu… Hladím vás na rozloučenou, bude se mi stýskat po vašem chladném povrchu a teplém útulném vnitřku, pachu sundaných ponožek z noční linky, horku z trouby na ohřátí jídla, podhlavnících dělajících reklamu krachujícímu podniku.
… posádka.
Všichni kolegové, ať jsem s nimi vycházela nebo ne, jsou skvělí. Když vás nesnáším, vždycky se najde někdo, kdo je na tom podobně, a můžeme si z vás dělat srandu. Když vás miluju, můžu si s vámi dělat legraci z těch ostatních. Skvělá posádka, moje krevní skupina. Stává se to, občas na letu je taková sranda, že se vám nechce domů. Doplňujete se v citacích filmů, Cimrmana, vyprávíte si vtipy, zážitky, zpíváte si na noční lince uprostřed kabiny plné cestujících. „Každý den, každý den, k svačině jedině…“ a teď cestující: „… jedině pramen zdraví z Posázaví.“ Taky jsme si hráli fotbal se zralou mandarinkou, srazili víčkem od sýrů jarmulku z hlavy rabínovi, trefovali se do kotníků cestujících kouskem ledu, stavěli sněhuláka v zapadaném vchodu letadla zatímco doma v Praze bylo plus pět, zpívali karaoke do palubního rozhlasu.
Ano, jsou mezi námi bručounové, protivové, protáhlé obličeje. Sama jsem občas taková, zkuste nebýt, když za den otočíte pět úseků. Začínáte v Praze, letíte do Bratislavy, vrátíte se zpátky do Prahy, pokračujete do Budapešti, znovu se vrátíte zpátky do Prahy a pak letíte ještě, no vlastně je to jedno kam, už nevnímáte, děláte automaticky, nemáte sílu se usmívat, make up už máte rozmazaný a účes rozpadlý, všechnu zbylou sílu si schováváte na padnutí do postele na hotelu, protože zítra vás to čeká znovu.
… cestující.
Když se na vás vzteká zlatá karta, protože nedostala upgrade do businessu, usmějete se na toho bručouna, dáte mu vodu, vyslechnete ho a nakonec v kuchyňce klidně řeknete to slovo, které vám cuká koutky celou cestu z kabiny až sem: „Debil!“ Ať si klidně políbí, vy ho už přesadit do vyšší třídy nemůžete, nenaděláte nic. Tím že se na něj dál usmíváte ho serete daleko víc než on vás.
Pak je tu ten cestující, co lítá jednou ročně a přijde do letadla se slovy: „Tak mě tu máte znovu.“ Taky se budete smát těm, co jsou na dovolené v Řecku s dalšími dvěma sty Čechy, přesto při vstupu do letadla odpoví na váš pozdrav: „Konečně čeština.“ Ale opravdu milujete ty, co vystupují a usmívají se na vás, děkují za krásný let, vzkazují pozdravy do cockpitu.
Je mi do pláče, když mi cestující nadává za změnu servisu. Nemůžu za to, že už nepodáváme teplé jídlo na palubě, dokonce už ani to studené plato s dvěmi houskami a něčím na namazání. Plácnu vám do ruky malou, suchou housku, vodu, džus. Zbytek si kupte… Ráda bych vám znovu nesla to teplé jídlo s moučníkem a hrnečkem na kávu, ale nemůžu. Teď vás musím nutit do koupě coca-coly. Je mi to taky líto, nesuďte mě za to.
… kamarádky letušky, kamarádi piloti.
Všechny Zuzky, Lenky, Martiny, Hanky, Terezky, Veroniky, jedna Yvona. Michal, Petr, Martin.
… všechno! … všichni!