To nejdůležitější II.

Když se člověk někomu naprosto otevře, rozpustí se, sebeobětuje, je to nádherný, všeobjímající, vesmírný pocit, vrchol blaženosti. A také je to citová sebevražda. Jsme lidé. I náš nejdražší je člověk s chybami a slabostmi. Když si nenecháme ani kousek já pro sebe, vznášíme se v opojném splynutí duší přesně do té doby, než nás ten druhý zašlápne svým egoismem. Svět zhuštěný do jednoho bodu - partnera - se zhroutí a zůstane prázdnota, beznaděj. Není pro co žít. Má smysl žít? Není kotva, není nic. Jen prostor, obrovský, mrazivý a svobodný. Můžeme si v něm dělat co chceme, nic nás nesvazuje. Můžeme všechno. Ten prostor je nekonečný, čistý a pravdivý. Každý se musí zahřát sám za sebe, spoléhat sám na sebe, milovat sám sebe, aby mohl milovat ostatní. Jemně, nesobecky a s odstupem.