No name

Sedím doma. Sama. Zase. Za ten rok a půl s tebou by se dalo říct, že si zvyknu, ale opak je pravdou. Nezvykla jsem si.
Stále častěji se ptám sama sebe, jestli to mám vůbec za potřebí. Za potřebí tu na tebe týdny čekat a pak s tebou prožít necelých dvacet čtyři hodin. A přitom to začalo tak krásně a idylicky...
Poznali jsme se na škole. Já vyjukaná studentka prvního ročníku ekonomického lycea, ty zkušený mazák z nástavby, kterého studium zaujalo natolik, že sis rok zopakoval. Zpočátku jsi ve mně moc sympatií nebudil, spíš naopak. Ale postupem času jsem ti přišla na chuť.
Po pár úvodních smskách, ve kterých jsi mi lichotil až za hrob nás čekala první schůzka. Plni rozpaků jsme se sešli a kupodivu si měli o čem povídat. Čím dál víc jsem zjišťovala, že můj první dojem v tvém případě byl chybný. Zkrátka a dobře, padl jsi mi do oka.
Po první schůzce následovala další a další. Vždycky jsi mě dokázal dostat svými sladkými řečičkami. Nemyslím to zle. Zkrátka a dobře, podlehla jsem. Popravdě moc práce ti to asi taky nedalo. Najednou tu byl první polibek. Cítila jsem se jako v sedmém nebi, celým mým já jakoby prostupoval elektrický proud. Tak moc mi bylo krásně a příjemně.
Najednou jsme tu stáli vedle sebe. Už jsme nebyli ty a já, už jsme byli my. My, šťastní a zamilovaní mladí lidé, kteří konečně našli to, co dlouhou dobu hledali. Jeden druhého. Svou spřízněnou duši.
Randili jsme spolu obden, někdy i denně. Najednou tu byl konec prváku a moje první středoškolské prázdniny. Samozřejmě, chtěla jsem je trávit s tebou, a tak jsem často jezdívala oním nenáviděným směrem Havlíčkův Brod, jenom, abych s tebou mohla strávit alespoň hodinku. Jednou jsi také přijel ty za mnou. Rodiče byli pryč a sestra v práci. Určitě si dodnes pamatuješ, co se tenkrát odehrálo.
Prázdniny jsem si užívala každým douškem. Brigáda, odpočinek, voda s kamarády. A právě ona zmiňovaná voda byla vlastně naší první dovolenou. Odjeli jsme spolu na čtyři dny na Vltavu, jenom s partou kamarádů, nevázaní a rozverní. Poprvé jsme spolu byli dvacet čtyři hodin denně. Tahle voda nám ukázala, že spolu vydržíme všechno. Vlastně, skoro všechno...
Nadešel čas představit tě mým rodičům. Pozvala jsem tě k nám na konec prázdnin, na velkou a poslední prázdninovou akci u naší hospody. Než jsi přijel, připravila jsem nám pokoj a těšila se na tebe jako malá. Zároveň jsem ale měla strach, jak dopadne představování.
Dopadlo to výborně. Jak celá akce, tak i naše seznamovací manévry. Ačkoli jsme šli hodně brzo domů, bylo to fajn. Byla to naše první společná noc jinde než ve stanu. A to se počítá...
Prázdniny utekly jako voda a bylo tu září. Pro mě, nyní již studentku druhého ročníku, nastaly kruté časy ranního vstávání a každodenního učení. Pro tebe vlastně taky. Ačkoli sis mohl užívat ničím nerušené září, rozhodl ses maturovat v náhradním termínu. Učil ses možná poctivěji, než za celou svou školní docházku. V těch chvílích, ať jsi byl doma v Brodě nebo u babičky v Náchodě, jsem byla myšlenkami stále u tebe. Věřila jsem, že to vyjde.
Vyšlo. Ačkoli jsem za to zaplatila zlomeným prstem a sádrovou ozdobou na dva týdny, nic nám nebránilo v tom, abychom si spolu užili světelskou pouť plnou spousty cukrové vaty a něžných dotyků v chladném večeru za svitu neonových poutačů u všech atrakcí.
Tu noc, spal jsi u nás, jsme to poprvé vyzkoušeli. Vlastně, pokusili jsme se to vyzkoušet, ale ruka v sádře tomu moc nepomohla a tudíž jsme to odložili na neurčito. Ale oba jsme věděli, že to bude už brzy...
V říjnu jsme společně oslavili tvoje narozeniny a můj svátek. Další měsíc byl za námi, už čtvrtý v pořadí a já si stále připadala jako ve snu. Princezna našla svého prince, pohádka bude mít svůj šťastný konec.
Prvního listopadu jsme vyrazili bruslit. Od rána jsem měla pocit, že se ten den něco stane, a proto jsem si oblékla svoje nejhezčí prádélko. Tak jako s tebou mě bruslení nikdy nebavilo. Dokázal jsi tomu dát šťávu a šmrnc. Kolem desáté jsme to zabalili. Byla zima a navíc, doma nás čekal příjemnější program, o kterém jsem v té chvíli měla jen mlhavé představy.
Zkusili jsme to znova. Tentokrát to bylo naše regulérní poprvé. V tvém případě poprvé se mnou, ale pro mě to byl neobyčejně silný zážitek. Ukázal jsi mi, že sex nemusí být jenom povinnost, ale může se změnit v opravdové milování z opravdové lásky. Probudil jsi ve mně touhu.
Od listopadu jsi začal pracovat a mně bylo jasné, že už to nebude jako dřív. Už se neuvidíme tak často, jako tomu bylo doposud. Byl jsi pracujícím člověkem s volnými víkendy a já studentkou, která o víkendech pracovala. Bylo načase dohodnout kompromis. Přestala jsem pracovat každý víkend, jen abych mohla být s tebou.
První dny jsi chodil z práce unavený. Přesouval a rušil jsi naše schůzky. Začalo mi to vadit. A tak to začalo. Takhle začaly naše hádky. Růžový obláček se najednou začal rozplývat.
Oslavili jsme spolu první Vánoce, prvního Silvestra na chatě s kamarády. Zažívali jsme spolu krásné chvilky. Čekaly nás první společné hory. Sice s mojí rodinou, ale to neměnilo nic na tom, že jsme si je, až na několik ostřejších hádek opravdu užili.
Po horách jsme se zapojili do masopustního průvodu, oslavili jsme moje narozeniny. Každý mi říkal, jak jsi báječný, opakovali mi to, co jsem už dávno věděla. Byl jsem moc ráda, že jsi mezi vilémovické občany tak dobře zapadl.
Ačkoli jsi měl přes zimu dlouhé volno, počínaje dubnem jsi musel zase začít pracovat venku. A to nejen v Brodě a okolí, ale čekaly tě výjezdy na týdny, domů ses vracel jen na víkendy. Začalo to znova. Druhá vlna hádek.
Vadilo mi, že jsi stále pryč a nemáš na mě čas. Vadilo mi, že se vidíme jen jednou do týdne, jenom o víkendech. V té době jsem to ještě jakž takž tolerovala. Bylo to pro mě těžké, nicméně zvládala jsem to. Alespoň myslím...
V květnu jsme oslavili roční výročí, kterému předcházelo několik ostrých hádek. Skoro to vypadalo na konec naší pohádky, ale podařilo se nám to zažehnat. Výročí jsme úspěšně zvládli, ale tobě začali i dlouhodobější pracovní cesty. Dva týdny pryč, na víkend domů, dva týdny pryč, na víkend domů... Tak to šlo pořád dokola. V té době jsem cítila, že tohle nebude to pravé ořechové pro náš vztah.
Najednou tu byl červen, doba závěrečných písemek a tvrdého zkoušení. Celkem elegantně jsem se mu vyhnula, jelikož jsem onemocněla a dva krásné červnové týdny proležela doma. Zase jsi byl pracovně pryč, nemohl jsi být se mnou, když mi nebylo úplně nejlépe.
Druhé středoškolské prázdniny se od těch prvních lišily jednou dost podstatnou věcí. Už jsme spolu nemohli být, jak se nám zlíbilo, měls volno jen když jsi o něj požádal v práci nebo o víkendech. I přes to všechno jsme první prázdninový týden vyrazili na Rozkoš a do Náchoda. První dovolená, na které jsme byli jen my dva. Ačkoli ani ona se neobešla bez hádek, nakonec jsme ji oba přežili.
Jako minulý rok jsme i letos vyrazili na vodu. I když to bylo s partou, my jsme byli jeden pro druhého. Ovšem, stalo se nám to tradicí, i tady jsme se pohádali. Hned po příjezdu jsme opět odjeli, tentokrát na hudební festival. Užili jsme si každou jeho minutu a to jak spolu, tak s přáteli, kteří nemohli chybět ani tady. Ale ani na festu nechyběla hádka.
Najednou tu byla poslední prázdninová akce u hospody. Přesně ta, na které ses minulý rok seznámil s mými rodiči a stejně jako minulý rok jsme odešli domů brzo. Pohádali jsme se, a já nabyla dojmu, že už to nezvládám. Nezvládám to, být pořád sama a bez tebe...
Je září. Jsem ve třetím ročníku a naše pravidelné schůzky z prváku se „smrskly“ na necelých dvacet čtyři hodin, naše komunikace se odehrává formou smsek, občas i telefonátů. Stále častěji ve mně hlodá pocit, že se jeden druhému pomalu odcizujeme. Miluji tě, chci být s tebou, ale ne tak, abych týden seděla sama doma a čekala, kdy s tebou konečně můžu být. Chci, abys na mě čekával před školou s úsměvem a větou: „Dneska jsi mi moc chyběla lásko...“