Pocit uvězněné

Bolest prošla skrz mojí duši. Vzpomínky na minulost, jíž svatozář sluší. Topím se v krvi vzpomínek a usychám jak květina. Je mi tak smutno, jako poslední dobou opakovaně stále znovu a znovu. Nenávidím každou vteřinu, co mi je takhle. Je mi smutno a úzko, v mojí duši pláče tisíc klarinetů a tvé ledové oči vypovídají o tvém „citu“. Jsem totálně sama, jako kůl v plotě, ve vězení bez chleba a bez vody. Nenávidíš mě, cítím to z každého Tvého slova. Už ani neznám Tvé pocity, o kterých jsem si myslela že je znám. Najednou jako bys byl někdo cizí, kdo leží vedle mě. Někdo, kdo tu se mnou mluví, ale přitom jsi jen někdo, kdo mi každým slovem nadává a píchá do mě jak do vosího hnízda. Proč to tak je a kdy to začalo? Snad s mým otěhotněním… Dostal jsi mě. Tam, kam jsem si sama řekla, že chci jít. Neustále se hádáme. Jsi na mě hnusný čím dál víc a s každým dalším dnem si víc a víc říkám, zda má cenu se víc a víc stresovat. Bolí to. Už jsem to jednou zažila, až na drobný detail…nečekala jsem dítě a mohla jsem říct: Dost. Bylo to snadné, prostě říct si: nezvládám a odejít. Nyní už nemám žádnou možnost, jsem zavřená na tvé cestě a pokud nechci ohrozit své dítě, musím zůstat na místě a stát. Stále mluvíš a každým slovem se mi snažíš ublížit. Proč? Už neubližuješ jen mně. Čím víc mluvíš tak bodavě, tím víc mě bolí břicho, ale nemohu to přiznat – slabošství. Je to směs bolesti, ale i strachu, když zkusím odejít, zdržíš mne a můžeš mě i uhodit, nemůžu se jít ani projít, jsem zamčená a nesmím nic a nikam, abych neohrozila dítě. Ty to víš a myslím že už taky víš, že se ze všech sil snažím to vydržet.
Strašně to bolí, ten pocit uvězněné.