Co je to láska?

Píšu tuto úvahu, protože nemám sebemenší představu, jak má vypadat láska. Možná vůbec láska neexistuje a je to jen řetězec chemických reakcí v lidském těle. Člověk potká jedince druhého pohlaví, dají se do řeči, zjistí, že si vzájemně „voní“ a hormony můžou nastartovat kupu tělesných a psychických změn. Mozek, kde se soustřeďuje veškerá inteligence, reaguje v tu chvíli naprosto neočekávatelně a zmateně. Jako by onemocněl a bránil se nově vzniklé chorobě. Vydá příkaz do srdce, aby zrychlilo činnost, začne vysílat rychlé a intenzivní elektrické impulzy do nervové soustavy a dále do svalu, nutíc je ke křeči. Zesílí funkci pohlavní soustavy a sebemenší kontakt s druhou osobou znamená prudké vzrušení a touhu. V tu chvíli mozek zablokuje lidskou racionalitu, paměť a výhradně se soustředí na udržení hladiny hormonů, tudíž znemožňuje soustředění na ostatní podněty ke zpracování. Zní to tak logicky. Protože takhle se tělo chová pod citovým vzplanutím. Otázka ovšem taky je, jestli tohle není láska, ale jen pouhá vášeň. Někdo by ji pojmenoval zamilovaností. Mozek si zvykne na denní příděl hormonů a nutí ubohého člověka jednat nerozumně a vyhledávat přítomnost vyvolávače tohoto fyzicko-psychického procesu momentální šílenosti. To tvrdí vědci.

Jenže já se ptám, jak je možné, aby se ze zamilovanosti stala láska. Stejně jako každému drogově závislému stejná dávka nestačí a potřebuje ji zvýšit. Mozek se chová podobně. Proč tedy po vypršení zamilovanosti ve spoustě případů nezačne vyhledávat nového „dealera“? Nevím, jak popsat stav po dočasném zbláznění smyslů, kterému spoustu lidí rádo říká láska. Je to snad zvyk? Na příjemné věci si člověk navyká velice rychle a ani to kolikrát nezaznamená. Proč taky vyhledávat někoho nového, když tohohle partnera dobře znám a je mi s ním příjemně. Pár podniká výlety, kulturní akce a vzájemnou konverzaci. Dojde občas i na intimní sblížení, i když ne v tak velké míře jako, když „chorobný“ mozek předával příkazy hormonům pohlavní soustavy, aby se okamžitě aktivovaly, pokud dojde na příležitost pohlavního spojení a následnému možnému otěhotnění. Ne, teď ti dva spolu sexuálně žijí, protože tato činnost je ve většině případů shledána lidmi jako velmi příjemný a nenáročný sport.

Možná jen díky tomu, že lásku neznám v pravém slova smyslu, tak se ji snažím nějakým způsobem definovat. A hledat. Jako milióny jiných. Někdo tomu říká nevěra. Někdo ji jmenuje promiskuitou. Možná také nikdo přesně neví, co to je láska a snaží se vytvořit na míru ušitou definici, která by odpovídala jejich rozpoložení. Tolikrát se člověk zmýlí. A dál tvoří další způsob, jak by nové vysvětlení lásky pasovalo do nového vzorce. Do nového vztahu. To mě vede k přesvědčení, že stav, jež je nazýván láskou, může se případ o případu lišit. Pro každého může být láska něco úplně jiného a každý ji hledá jinde.

Kde ji nalézám já? Existuje pro mě vhodná láska, která můj život učiní smysluplným do jeho ukončení? Jako kdyby každý v sobě měl jistý kód lásky, jenž by pasoval jen na stejný kód ve druhém pohlaví. Šlo by o způsob magnetu? Či v naprosto dokonalém poskládání jako stavíme puzzle?