dva roky

....už je to dlouhé dva roky, co jsem zůstal sám a myslel jsem si, že se z toho rozchodu nevzpamatuji, a že čas vše zahojí. Mýlil jsem se, vzpamatoval jsem se dá-li se to tak řící,ale čas nic nezhojil.Stále myslím na ty chvíle, které trvaly dlouhých 19 let a které se vryly hlouběji než jsem si chtěl sám sobě přiznat.Plamínek lásky, který zůstal i v mém nitru živí vzpomínky, které ted už kupodivu nebolí, ale jsou tu.Tiché, nevtíravé, mlčenlivé a trvalé.Mohu na ně chtít zapomenout, mohu dělat, že nebyly....jsou tu prostě.Asi prostě nelze uplně zapomenout na něco, co bylo krásné a ač jsem hledal něco, co by mohlo to ztracené nahradit, nikdy to už nebylo ono.Skládám si mozaiku nových chvilek a nepostřehnu,že naprosto nevědomky do ní vkládám kamínky minulé, které jsem chtěl ponechat za sebou.Jsou už mou součástí, jsou něčím, co bylo vytvořeno z lásky a pro lásku a snad právě proto na ně nejde zapomenout.Laska odešla a ponechala vzpomínky, které jsou mocnější než všechno zapomenutí.A proto nelze lásku nenávidět je krásná věčná a už jen to, že ji smíme prožít je dar. Vytváří v našich srdcích krajiny poznání,okamžiků a vteřin, které pak dohromady vytvoří náš vnitřní svět.Jsem rád, že ten můj svět navzdory všemu přetrval. A snad se do něj jednou vrátí i láska....