..plamínku ubývá...

dospěl jsem k zajimavemu poznání.Pokusil jsem se najít lásku,snad možná nepodobnou té,o kterou jsem přišel a zpočátku jsem si myslel,že se mi to podařilo.Pak jsem ale zjistil,že je to trošičku jinak.A vybavila se mi jedna písnička,kde se celkem trefně zpívá: "..tisíce malých lží zhasly něco v nás..."a přišel jsem na to.Ten můj plamínek lásky se zmenšuje,slabne a tam,kde měl sílit nemá dost sil.A tak si myslím,prožil-li člověk skutečnou lásku může jí sice jakoby nahradit,ale už to nebude nikdy ta pravá.Může to být vztah,bytí dvou lidí vedle sebe,možná i proto,že je jim tak dobře,že jim to v některých směrech vyhovuje..ale tím to končí.A ač to nerad dělám,často se přistihnu,třeba jen nevědomky srovnávání nebo hledaní těch zasutých vzpomínek.A tak tu třeba nejsou společné večery při svíčce a plapolajícího krbu (kdy se tak pěkně povídá),společné ranní vstávání...ne že by nemohly být,¨zkoušel jsem to,ale nevychází to,něco tu chybí a asi už tušíte co.Je to ta pověstná jiskřička,která by oživila i ten plamínek.Takže nesílí,jen je......ted mne ale napadá,že i to je dobře,hlavně že ještě je a moc bych si přál,aby neuhasl uplně....