Buď mým snem

Týden čekání a pak se dočkáváte. Nedokážu popsat ten pocit. Už jen pár minut a budete mu moct být zase nablízku. Navlékáte na sebe několik vrstev, protože rtuť teploměru už nešplhá tak vysoko jako před několika týdny. Vcházíte do tmy, mrznoucí konečky prstů jdou intuitivně do kapes. Míjíte stín, míjíte světlo, míjíte známé, opět to světlo, opět ten stín.. a jedna postava v dálce. Vysoká, zabalená v bundě. Přicházíte blíž, zima kouše i přes mikinu. Ale pak jej máte na dosah. Dotýkáte se jej, objímáte jej a zima je pryč. Už na vás nemá. Máte to, po čem toužíte celý týden. Pár dokonalých hodin a zase přichází to, co chcete ze všeho nejmíň. Přistihnete se, že jeho ruku svíráte čímdál víc i když nechtěně. Touha odnést si jej s sebou, vykašlat se na Olomouc je obrovská, ale tohle nejde. Pár okamžiků, jen pár, na víc nemám nárok a všechno je zase na týden pryč. Odnáším si jej s sebou. Touha byla nezvladatelná. Opravdu. Někde uvnitř, někde se mnou je opravdu pořád se mnou. Týden je hodně dlouhá doba, nikdo mi však neřekl, že celá věčnost. Je daleko větší tma, než předtím a vy se vracíte. Oči mají kapku nádech do skla a něco studeného vás chladí na tváři. Něco slaně studeného. Nic jiného než slza to být nemůže. Víte to a nepřipouštíte si to. Jdete zpátky a kopete do všeho, co vám přijde pod nohy. Jste šťastní. Na těch pár neskutečných hodin jste byli šťastnými a to štěstí vám vydrží třeba až do příštího týdne, než to bude všechno znova. Nic vám to nemůže pokazit. Aspoň v to doufáte. Přes to všechno štěstí je vám to strašně líto. Že je to jen tak krátce. Jako sen. Tak zase příště... Budeme snít, třeba i žít..