....laska je naděje.....

alespon si to myslím, že to tak je.K lásce většinou se obracíme tehdy, když je nám smutno a chceme od ní aby nás zahřála tam někde uvnitř, tak jak je to milé našemu srdíčku.Laska umí hřát i tehdy, když nejsme milé osobě nablízku, kdy jen vzpomíname na polibky,pohlazení,stisk ruky,objetí.A hlavně když víme, že ta naše láska je opětovaná, že rozumí tomu, co dáváme a o co se s ní dělíme.Smutné je když láska je jen jedna a na druhé straně je to sice něco, co ji vzdáleně připomíná,ale není to ten cit, který by prohřál.A vidíte, přesto v něm zůstáváme...proč? Možná proto,že doufáme, že jednou tam v tom druhém srdíčku objevíme vrátka, která jsme ještě neotevřeli a za nimi bude ten cit, který hledáme,že za nimi bude ten človíček, kterého milujeme a který se tak změnil.Jenže jak dlouho vydrží taková naděje?JSME ALE OPTIMISTÉ a tak v každém trochu lepším dni vidíme náznak toho, co očekáváme a pak najednou obrat a zas to je jinak.Je to jak na houpačce a světe div se, my se nesebereme a neslezeme,nejdeme jinam.Protože přece milujeme,milujeme moc tak jsme trpěliví.....a jsme vděční za každou naději a možná si neuvědomujeme,že ten náš cit pomalu ale jistě vyhasíná....