Poutnění od lásky, k Lásce a s Láskou

Děje se něco velmi zvláštního. Nepřipadáš mi jako dříve. Chceš zachytit poslední paprsky dopadajícího slunečního svitu na tvou krásnou tvář, chceš se radovat z tepla prožitků, které ti podzimní slunce přináší, ještě nachvíli, než v mrazivé zimě, realitě každého roku, stráví vše, co mu přijde do cesty. Chceš prožívat nejkrásnější okamžiky. Víš to, a je ti to příjemné. Slova nikdy nezachytí to, co prožíváš. Je to pocit, kdy srdce plesá nad úžasem toho stvoření. Držíš jej v ruce, pulzuje ti do rytmu a přináší uklidňující pocit naplnění, klidu a harmonie.

Avšak pouze jen naoko. Vyměnila si zřejmé za nezkušené, pocit pohody a komfortu za kousek exotiky a nové podoby snad úspěchu? V hledání panny si našla orla? Otočila se ti mince. V kapse už necinkají zlaťáky, které si den po dnu mohla měnit za pocity radosti, naplnění a lesku tvojí osobnosti. Teď to vypadá, že ti fortuna, ta slepá a bezelstná štěstěna seslala do cesty božství. Zažíváš euforii na duši a žárem zaslepení vášní nevidíš. Měníš konformitu, ale tu zavedenou řádnost za euforii okamžiku. Stálost je ti do té míry cizí, že nesetrváš u pramene jednoty a dobra a máš ráda variace. Snad variace na lidskost. Ale to ne. Tohle není variace na lidskost. To je pouhá hra. Baví tě měnit. Stálost a zavedenost je opakem poznání. Alespoň u tebe. Ty poznáváš ze zkušenosti, která ti praví, že v rozdílnosti je naplnění. Mě však neuspokojí tvé zkoušení. BA právě naopak. Vzbuzuje to ve mě lítost, vztek, a vlastně i nenávist. Ne k tobě, naopak. K tvým věčným tužbám a objektům, které si účelně stavíš do cesty tvého poutnění po životě. Jsi poutníčka, která putuje od jednoho k druhému. Ve variaci nacházíš efemérní a krátkodobé pocity naplnění a uspokojení, ale poznáváš, že každý jeden přináší i radost, ale i pocit zklamání a nesplněného a nenaplněného očekávání.

Co den přemýšlím, že tvé variace mě ubíjejí a nebýt základních morálních hodnot, nevydržel bych tlak a podtlak, který ve mě každá, byť i nová situace vyvolává. Na mysl mi přicházejí stále nová a nová slova, kterými bych ověsil myšlenky. Ne na tebe, ale i myšlenky na něj. Nacházím neologismy, a hanlivá pojmenování toho, čemu ti říkáš kousek štěstí. Ale je to spíš střípek štěstí, obrovské mozaiky jménem život. Barevný odlesk střípku ti nestačí. Ve snaze zachytit náheru celého se necháváš strhnout kdekterým podnětem, který ti zceluje pestrou mozaiku. Ale omyl. Každý střep je střepem většího celku a každý si s sebou nese svou bytnou neměnnost a v podstatě i prostotu. Má své pro a proti. A přinejmenším má v sobě totéž. Nechtěl jsem ti to nikdy otevřeně říci, ale s každým tvým novým objevem si připadám jako čím dál více zastrčenou hračkou, jako plyšák, který se v řadě posouvá stále dál a dál za tvé nové a nové dárečky. Bezmoc a faleš, intriky a podvody, to je to, co nejlépe vystihuje celou naší, nebo chceš-li tuhle situaci. Koneckonců, proč vlastně vůbec mluvit v přivlastňovacím způsobu?

Přivlastňuješ si druhé, manipuluješ s nimi a jak poznáváš nepoddajnost druhých, tu lidskou neuchopitelnost a bytostný nepoddajný kořen každého jednoho, otevírá se ti možnost. A s každou novou přichází každý nový. Jsem navenek silný a snažím se tvé překlepy a to co si myslíš že je správné nějak rozdýchat. Pokaždé mi ale vyrazí dech, když vidím tvou jakoby pohodu, kterou zakoušíš s každým jedním. Je to jenom jako když si feťák střihne zlatou, jako hráč co chytí první, nebo kasař, když kasa udělá cink. Takový euforický a extatický pocit, povznesení se k ráji. Na chvíli se dotknout samého božství. A pak pád a náraz. Dno. To nejlépe vystihuje tuhle situaci. Co den se odrážíš ode dna. A já jen mohu z povzdálí, té vzdálenosti, kterou si tak pečlivě střežíš a do které nemohu proniknout sledovat, jak svůj život měníš za chvilky prožitku. Ne za koplexní lidství, a prožitek sounáležitosti a jednoty života, ale za izolované ostrůvky štěstí, které v celku tvoří jen mlhavé střípky štěstí.

Netvrdím, že se mnou můžeš zažívat originální život jako soubor štěstí od A do Z. Ale můžeš se mnou, alespoň podle mě zažít něco úžasného. Totiž ten pocit o který nám šlo. O společný život, pobývání u společných témat, u společných cílů, myšlenek a vizí, ze kterých zbyly jen sny, tužby a nenaplněné očekávání. Mohl jsem tě každým dnem zasvětit do něčeho tak úžasného, jako je originalita života sama. Překvapit tě mou v podstatě prostou jednoduchosí, která s sebou nese příchuť čehosi lehce uchopitelného a zároveň vždy jiného. Zvolila sis ale cestu poutnění. Poutníš od jednoho k jinému a nenacházíš to čemu sama říkáš láska.

I tobě je jasné, že láska tohle doopravdy není. Jen chvilky jako vystřižené z pocitů vzruchů a ochabnutí tvoří celý tvůj život. Jako rození a umírání. A tenhle cyklus ty nechceš a sama dobře víš že tě neuspokojí. Posavaď si byla zvyklá na bezpečí, zázení a komfort, ale vydala ses cestou, která tě dřív nebo později přivede na scestí tvého, a mnou tak obávaného života. Ztrtila ses z dohledu opatrujících andělů a poutníš v celku světa, který není dobrý nebo zlý, ale je plný šancí a přílůežitostí, možností a tendencí a jen se skromnou prosbičkou tě žádám. Miluj lásku, poutni s ní a nechej se jí vést životem, protože Tvé poutnění je jen blouděním v celku temnoty. Aura zbožnosti tě takto nikdy neosvítí. Bez příomnění Světla a Pravdy a Bezprostřednosti a Lásky, cestou s Bohem, v tom pocitu Boha jako toho jiného a druhého nedojdeš nikdy klidu a naplnění a budeš putovat v nekonečném vesmíru a vytratíš se jako pohasínající hvězda. Až k slzám si mě dovedla, má zvářivá hvězdičko, na kterou vždy upírám svůj zrak na nočním hvězdném nebi nade mnou, které mě tak dokáže rozčarovat.

S láskyplným pozdravem ti přeji, aby tě Prozřetelnost zastaviula, než anděl ztratí křídla a tu moc, bdít nad tebou.

P.S. Lásko, víš že to tak je, otevří oči a probuď se z toho snu, kterému ty říkáš štěstí.