Bolí...

Začalo se stmívat a všechno šlo zase do šera, všechno všecičko se nahromadilo v tomhle malém tmavém pokoji a ze všech stran to na mě tlačí; každá věc, každé místo na mě jen vykřikuje..

Tady byl…
Tady vždycky seděl…
Tady jste se milovali…
Tady Ti dal pusu
Proč?
Protože měl prostě chuť…
Tady odložil sklenici s vodou, na které zůstal otisk jeho rtů, na který ses nemohla přestat dívat…
Pamatuješ?
Tady Ti řekl, že Tě miluje…

Není minuta ani vteřina, kdy bych na to všechno nepřestala myslet. Jeho rty, ty oči, ta chuť…
Ale nic z toho už se nevrátí, nic z toho už tady znovu nebude, nic z toho už mi neřekne, teď je čas se jen smiřovat – všichni říkají a tváří se, jak to znají, ale má každý pravdu? Cítil někdy někdo něco tak silného jako já? Tu bezmoc, ten pocit, kdy nemůžete přestat brečet, ty chvíle, když se vám chce z nervozity před ním zvracet, když netušíte, co řekne a co udělá, proč přišel a jestli přijde příště…to, když se roztřesete, když víte, že je něco špatně, když se na vás dívá pohledem, který ještě neznáte a nevíte, co můžete čekat? Ten neskutečný strach z toho, že se všechno pokazí a vy už ho třeba nikdy neuvidíte?
Já už jsem to poznala dokonale, ani už jsem nevěřila, že bych se mohla zamilovat, myslela jsem si, že je to jen slabost mladých puberťáků, taková zamilovanost, ale vůbec tomu tak není. Ano, klidně si říkejte, že já sama jsem z puberty ještě nevyrostla, je to nejspíš možné, protože kde jinde by se tohle ve mně vzalo?
Už jste někdy pro někoho obětovali všechno, co jste měli rádi, jen proto, aby vás miloval pořád stejně jako na začátku? Já vím, říká se, že za každé situace musíte zůstat sami sebou, ale taky se říká, že druhému se máte poddat... a já se poddala, a možná to bylo špatně. Nikdy jsem kvůli nikomu druhému neudělala nic, co by chtěl jen on a já ne. Nikdy. Až teď. Až teď jsem se změnila, až teď se cítím jinak a vypadám jinak jen proto, abych se mu líbila, jen proto, že vím, že mu to udělá radost.
A to byla právě jedna z maličkostí, kterou jsem na něm milovala nejvíc… Když jsem mu mohla udělat radost, když se na mě usmál tím nádherným úsměvem… má ten nejkrásnější úsměv, co jsem v životě viděla. Když jsem mu mohla uvařit, něco přinést, škrábat ho na zádech, když chtěl nebo třeba jen poslouchat, když mluvil… už teď mi chybí ten jeho hlas, ten krásný hlas, kterým mluvil někdy tiše, někdy až příliš nahlas, jak se smál nebo imitoval nějakou tu svoji vymyšlenou pitomost, třeba zrovna svého kouzelného skřítka. Jo, je to hloupost, ale mně se to líbilo. A on to ví. A dalších milion drobností, které na člověku můžete milovat; třeba když spal, někdy jsem jen čekala, až usne, abych se na něj mohla dívat – jo, zní to dost divně, ale proč ne? Ve zlomku vteřinu se z něj stalo něco tak nevinného, když mlčel a jen pravidelně dýchal…
Ale nikdy není nic tak, jak bychom chtěli. To zná přece jen každý. Je to sice jen pár dní, i když ne poprvé, ale zatím je to ta nejtěžší věc, jakou po mně kdy v životě někdo chtěl…Prvních pár velkých neúspěchů už mám za sebou a už můžu jen doufat, že to bez něj bude jen lehčí…
A přes to všechno, co jsem si s ním vytrpěla…

…ho miluju