Bolest srdce

Bolí to, viď? Když na někoho denně myslíš, a on se na tebe ani nepodívá. Když někoho každé ráno vyhlížíš ve dveřích a on ti sotva kývne na pozdrav. Když se snažíš zachytit pohled jeho očí, a on se vyhýbá. Když chceš slyšet omamující zvuk jeho smíchu, ale on se nikdy nesměje na tebe. Když si s ním chceš povídat, a on se otočí zády. Když ho chceš obejmout, a on tě odstrkuje. Když ho chceš políbit, a on raději políbí někoho jiného. Když někomu chceš říct, jak moc ho miluješ, a on ti neodpoví a nechce to slyšet.
Taky tě to ničí? Trápí? Chceš vrátit čas, využít promarněné příležitosti, omluvit se, přiznat se? Chtěl bys? A ono to nejde? Ach, jak to bolí, viď? Není na světě horší bolesti, než té, která přebývá v hrudi, někde v místech, kde prý je srdce. A není sladčí naděje, než že druhý bude lásku opětovat, a že všechno bude v pořádku. A není většího množství hořkých slz, než je slz ze zklamání.
A víš, kurva, co je na tom všem nejhorší? Že ačkoliv sama pláču bolestí, přeji ti, abys byl šťastný. Konečně. Beze všeho, abys měl svou krásnou Terezku, aby tě milovala, alespoň tak, jak tě miluji já. Aby tě měl kdo obejmout, až ti nebude nejlíp, až budeš smutný. Chtěla bych z tvých očí vidět sršící jiskřičky radosti, z tvých rtů slyšet, jak ji miluješ a jak ona tebe. Chtěla bych, chci. Budu chtít. Slibuju. I promise.
Nikdy bych nemohla být dostatečně dobrá pro někoho takového, jako jsi ty. Potřebuješ někoho s tak nádherným hlasem, jako máš sám, aby se i skála ustrnula, když spolu budete zpívat. Někoho, kdo s tebou bude jezdit křížem krážem světem po koncertech, a po večerech se milovat a popíjet chardone. Někoho s jemnými dlaněmi muzikanta, které je radost svírat v rukou, a zároveň, aby ty dlaně měly dostatečný stisk, který tě nenechá spadnout. Život je jak běžící pás. Zpomalíš, ale on jede pořád stejně rychle. A ty spadneš na držku. Konec. Tečka. Je to prostě přirozený běh věcí, být jednou dole a jednou nahoře. A ti, co jsou dole, se ze dna dostanou pouze za pomoci či na úkor těch nahoře. Vždy to tak je, sami totiž nejsme nic, dokonce jsme méně než nic.
Víš, jsou věci, které bych ti já dát nemohla. Nemohla bych s tebou zpívat, protože mnohem raději tvůj hlas poslouchám než doplňuji. Nemohla bych se s tebo vydávat na cesty, které neznám, kvůli mým závazkům, povinnostem a kvůli mé povaze. Mé chladné ruce plné mozolů by ti nepřinesly ani gram toho, po čem každý touží. Jsem to já, taková, jaká jsem, nepřístupná, hloupá, věčně zasněná, nerozhodná, beznadějně zamilovaná, stálá. To be a rock and not roll. Nezpíval jsi to snad ty sám, před měsíci, co se zdají jako léta? Tak co se stalo? Co se v tobě změnilo? Co tebe, tak nezávislého a svého člověka, přimělo se tak moc změnit? Nová škola, nový kolektiv, nové zkušenosti.
Myslela jsem si, že jsi jiný, než ostatní. Že tak rychle nepodlehneš nátlaku. Že to budeš pořád ty, kluk se smutnýma modrýma očima, sluchátky v uších, tikem v oku a s úsměvem na rtech. A místo toho zapíjíš žal, i když víš, že je to špatné, děláš hlouposti, přesvědčuješ sebe a všechny ostatní, že nejsi opilým, že máš jen brouka v hlavě, a mluvíš. A neuvědomuješ si, že mi každým tím proneseným slovem zabodáváš do srdce ledovou dýku, že se snažím tě nevnímat, odvracím se, kdykoliv začneš větu jejím jménem, a ještě mě při tom dokážeš držet za ruku. Bolí to, ty hlupáku, bolí mě to stejně, jako tebe bolí, že tě odmítá. Není v tom žádný rozdíl, až na to, že tobě to pořád nikdo nepředhazuje. Že ti ostatní radí, podporují tě, doufají s tebou. Tak proč, když už o mně nestojíš, mi tak ubližuješ? A pak mě ze spánku objímáš, a já tebe. A oběma nám to musí říct až ráno. To mě tak moc nenávidíš?