ONA A TY**

Dokázala bez Tebe fungovat tisíc sto let. Tak proč to teď najednou nejde? Proč jí každá vteřina strávená bez Tebe připadá naprosto zbytečná, proč neustále čeká, až se ozveš? A proč Ty pořád mlčíš?
Protože tak je to správně. Člověk by neměl od života chtít víc, než si zaslouží. A ona byla špatná a zlá a sobecká a malicherná. A hrála si s lidma kolem. Teď trpí. Za trest. Nikdy už nepozná, jaký to je, usínat vedle Tebe a dotýkat se Tvojí tváře. Místo toho se před spaním utápí v moři jazzu, cigaretovýho kouře a alkoholu. To jí šlo stejně vždycky ze všeho nejlíp. Ztrácí se ve svejch vlastních pocitech a myšlenkách a je neuvěřitelně zmatená. Milovala už tolikrát! Ale nikdy ne tak intenzivně. A už vůbec ne tak…zbytečně… Nikdy jí pocit naprostý beznaděje a zoufalství netrhal vnitřnosti. Nikdy neslyšela puknout vlastní srdce. Možná včera?
Neidentifikovatelnej pocit v jejím břiše. Něco chybí a něco přebejvá.
Víš, že do Tebe byla strašně zamilovaná? Víš, že kvůli Tobě několikrát přestávala pít a kouřit? Víš, že jsi jí strašně ublížil? Víš, že Tě pořád miluje? Tak snad chápeš, proč už se Ti nikdy nemůže podívat zpříma do očí.
Bez Tebe se jí nechce ani dýchat. Všechno je tak moc zastřený a bezbarvý a zbytečný… Nechce umřít, to určitě ne. Jenom se jí prostě nechce žít. Všechno je tak vyčerpávající. Ležet a koukat do stropu. Brečet. Opíjet se. Tebe to nezajímá? Že ona trpí?
Je opravdu tak moc těžký zvednout telefon a říct jedinou větu o tom, že už ji nemáš rád? Je. Ona ví, že je. Protože nedokáže zvednout telefon a říct tu jedinou větu o tom, že Tě pořád strašně zbožňuje…
A je jí úplně jasný, že za pár let, až už si bude myslet, že je tahle noční můra za ní, Tě někde potká. A celej ten kolotoč se roztočí znova. Bude se točit tak šílenou rychlostí, že se jí z toho bude motat hlava ještě několik let. Nikdy jí nedovolíš zapomenout.
A já Tě budu pořád milovat.