Ona

Miluju ju moc, miluju ju strašně, její smích, pohled, pohyb, "úšklebek" na tváři, jemný pousmání, zachechtnutí, to je jak...., asi to ani nenapíšu, ani nevim, jestli se to vůbec dá, ale možná jo, jelikož se říká, že všechno jde, když se chce.
Když se na mě podívá těma svýma očkama, pohledem, když mě hladí ve vlasech, když ju cítím na svým těle, vedle sebe, když je v mé blízkosti, když ju můžu pohladit, když se naše rty potkají, když spolu sedíme na lavce, na schodku, ležíme v posteli nebo jen stojíme na hřišťu, i když ono je vlastně úplně jedno kde, hlavní je, že su s ňou, to je prostě úplně něco úžasnýho, dokonalýho, báječnýho, skvělýho, ale taky nedostatečně popsatelnýho.
Když jsou chvíle kdy nemůžu bejt s ňou, a že jich je dost, i když, nooo...., snažím se na nějaký takový věci vzpomenout, na ty chvíle s ní, na ten její úsměv, roztomilou tvář, smích, prostě na ňu celou, přemýšlím, jak se má, co dělá....
Ona je prostě ona, má moře dobrých vlastností, je milá, hodná, ochotná, obětavá, přátelská, láskyplná, chytrá, hezká, i když ona si to třeba nemyslí, ale pro mě určitě, a nejen pro mě, má ještě moc dalších podobných vlastností.
Přicházejí, na řadě jsou ty špatný vlastnosti, nebudu psát, že žádný nemá, protože nikdo neni dokonalej jako všeobecně, ne v něčích očích, každej máme nějakou špatnou vlastnost, někdo víc někdo míň, to už tak asi je.
Nicméně mě momentálně žádný její špatný vlastnosti nenapadaj....