Analýza melancholie

ANALÝZA MELANCHOLIE

Věnováno Jakubovi

Nad bránou se tyčí sousoší tří růží. Každá je však úplně jiná. Jedna kvete vzhůru a její trny hrozí všem. Rozdává krásu a její květ a listy nutily poutníky s otevřenými ústy stát. A koho jednou její krása uchvátila, ten již nikdy nebyl zdráv. Druhá růže zatím poupětem. Zatím se v ní snoubila čistota, nevinnost a němá síla. Teprve v ní vzkvétala touha po životě a vášeň žít. Třetí růže ležela bezvládně pod leskem těch dvou prvních, živých. Byla již ubitá světem, již v ní umřela naděje a síla jí opouštěla, jak kdyby se snažila být zpět poupětem. Již téměř nedýchá a jen se smiřuje se světem..a přijímá smrt. Každý její trn představuje nedotknutelnou vzpomínku, která bolí.
Po stranách brány dva sloupy dotýkající se nebe a na nich, vedle sebe, dlouhé rýhy od samého vrcholu až do konce. A každá rýha je jizvou představující bolest minulých dnů.
Vedle brány stojí altánek. Velmi malý, než aby poutal pozornost, velmi starý, než aby se jej dalo přehlédnout. Jeho střecha pamatuje bouří, zažitých v dobách zlých. Jen dvě okna dovnitř vpouští světlo. Jedno, otevřené dokořán, dává každému možnost uvěřit v krásu a svobodu vůle. Druhé okno je vymlácené. Snad se té kráse příliš bránilo a bálo se otevřít své náručí světu napospas. Na zemi pod ním se válejí střepy. Střepy skla a střepy rozbitých snů. To v nich se skrývá ta víra. Víra, která chyběla spolu s touhou bojovat. V těch střepech se odráží stesk, lítost a odpuštění, když ruku v ruce odcházejí v zapomnění.
Po druhé straně brány je studna. Studna bezedná jak má touha létat. Na jejím dně je poznání. Poznání života jehož může každý pádem na dno dosáhnout. Mnohdy však již není cesty zpět.
Za studnou stojí skála. Tak silná a přitom tak bolavá. To ona ukrývá všechnu bolest, však uchránit před ní nedokáže. Ona, tak důležitá, se tyčí a vyzývá k souboji. Však střet s ní bývá neméně bolestivý než její nitro. Vysoko, až u mraků, je skála na jediném místě citlivá. Do jejího samého nitra vede jeskyně. Tou jeskyní vedla často nepřítelova cesta. Její tma pohltí vše, však nepříteli podá světlo..když slibuje lásku.

Procházíš branou a jsi celý užaslý z těch krás. Jsou nebezpečné a přesto tak zranitelné. Projdeš branou a na nebi se stáhnou mraky. Zahřmí. Vstoupil jsi tam, kam Tě nikdy nikdo nepozve. Musíš jen Ty mít odvahu vstoupit a stát sám proti rozumu.
Nemůžeš popadnout dech. Pod Tebou bílá, lesklá podlaha, jakoby na ní nikdy nestálo člověka. Obrovský strom a všude křišťálové lustry. Když se začneš usmívat, jeden lustr za druhým pomalu zhasíná. Strop se hroutí a zasypává tu nádhernou podlahu. Dopadá na Tebe déšť. Slané slzy nebe. Smáčí Tě a odnáší z Tebe bojovnost. Leháš si a stáčíš se do klubíčka, asi si myslíš, že Ti chce někdo ublížit. Ale jsi natolik zaslepen sebou, než aby sis uvědomil, že Tys byl ten, co ublížil..
Čekáš. To zoufalství Tě dohání k šílenství, už nikdy nezahlédneš takovou krásu.
Probíráš se a krůček po krůčku děláš. Dáš se do křiku a ptáš se sám sebe, co bylo špatně. Toužíš znát odpověď. Kam se ta krása poděla? Tohle bylo místo, kde jsi mohl být šťastný a najít vše, co jsi vždy hledal. Tak proč se to všechno zhroutilo? Zbyly jen úlomky. To nic..už nekřič! Snad jednou pocítíš vděk, žes tu na chvilku mohl stát. A pak se pokusíš vejít znovu. To bys ale před branou musel shodit vše zlé, co v sobě máš. A vložit jen sebe, nic víc, nic míň. Najednou sis uvědomil, jak moc jsi téhle duši ublížil. Stál jsi a kochal se krásami, aniž bys jí pohladil nebo se něčeho na cestě vzdal.
Najednou se rozbilo druhé okno altánku, spolu s Tvou ztrácející se vírou, jeskyně do nitra skály se stala hlubší, na sloupu vykresluje se další rýha. Už chápeš? V srdci nosíš meč, který může ublížit. Dochází Ti, že se toho meče ale přece nikdy nezbavíš…a tak odcházíš.
Meč má v sobě každý z nás, ale není jen věcí naší vůle, kdy bude použit.

Po letech, když zničil Tě život a sám sebe slyšel jsi volat : „Nenávidím se, odpusť lásko mého srdce“…znovu ležíš před bránou. Teď chápeš. Růže jsou život, okna altánku lidská zazděná touha, střepy pod nimi minulé dny a skála je ochráncem bolesti. Jeskyně bezmocí. Sloup slzami a chrám..ten je duší. Lidskou duší, kterou spatří málokdo. Teď vkroč, protože teď už opravdu víš, za co bojuješ. Lidská duše je krásná, vždy je krásná, ale cesta k ní je někdy i nemožná. Ona se chrání. Ale pamatuj, DUŠE SE NIKDY NEUKAZUJE, DUŠE SE NEPŮJČUJE..DUŠE SE JEN DÁVÁ. A až jednou nějakou dostaneš..nenech jí hladovět..