Imaginární dopis

Pan Lanlord Záhadný
Děravé království
Čísla neznámého
E-mail a telefon cenzurován
!Doporučeně!



Vážený pane,


jako jedinému se Vám do rukou dostává dopis, sepsán mladičkou autorkou milostných básní, které zveřejňuje na literárních serverech, ale které se nikdy nedostaly před adresátovy oči. Vy máte evidentně určitou protekci, protože z moci mě pověřené, zasílám tento list právě Vám. Dopis byl sepsán na základě jistých událostí z období od prvního jarního dne až do dnes. Z obsahu moc dobře nechápu, co se tady (sakra) vůbec děje, přiznávám ale, že jsem měl již delší dobu možnost celou věc sledovat. A proto Vám tedy přeji hezký zážitek a prosím o diskrétnost a uváženost při dalších akcích.

Podepsán:
Anděl Strážný S.Ch.C.W.


Milý známý neznámý,

ač slunce ještě nespatřilo svět zpod tmavých oblaků, které každý večer ukládají naši jedinou hvězdu ke spánku, já již kráčím na nádraží s taškou na zádech, na nádraží, kde mě každý den čeká téměř stejný program, při tom nevím, co si na mě zase připraví. Ze země, která se právě chystá k zimnímu odpočinku, již cítím zřetelný chlad. Mlha, co se poránu ráda prochází tmavými, studenými ulicemi, se už odebírá k odchodu, aby příští ráno mohla zase brzy vstát a přivítat ranní ptáčata svojí přítomností. Od úst se mi line pára, co se s každým výdechem snaží dostat ven a doprovodit svoji sestru mlhu, které se tolik svým vzhledem podobá. Nebem prolétly první sluneční paprsky a nebe se v mžiku zbarvilo do krvava. Svítá.
Ani nevíte, jak moc kouzelný mi tenhle okamžik připadá. Vím, setkávám se s ním už téměř denně. Ale ani tak mě nikdy nepřestane fascinovat. Oranžová, zlatavá a rudá barva se rozlijí po šedavém nebi, aby ohlásily příchod nového dne, který si už v zápisníku kroužkuje první upomínky. Zase začíná něco nového. Miluju tu chvíli. Svět je najednou zase jak znovuzrozený, barevnější.
Ze zemi zdvihám javorový list. Má barvu ranního nebe. S pohledem na něj si vybavuji druhou část dne, ránu tolik podobnou. Večer. Je to ta, kterou mám možná ještě raději. Stmívání a s ním i západ slunce. A tma. Část dne, ve které bych nějraději viděla právě Vás. Své oblíbené věci totiž člením do pomyslných skupin podle oblíbenosti. A Vy rozhodně ke krvavému slunci patříte. :-)
Nevím, čím to je. Za těch osm měsíců, co jsme se začali bavit, se toho hodně stalo, ale jen v mé hlavě. V představách. Snad mi to do hlavy nafoukal aprílový vítr, nebo snad naplavil májový déšť, za kterým jsem skrývala hořké slzy... Od té doby už opadalo nové listí, uvadly statisíce květin, něco uteklo a něčeho přibylo - zkušeností, citů,či pochybností... A také se hodně věcí změnilo, jako možná i přístup jeden k druhému....Jak asi víte...
...nemusím lhát když řeknu, že tedy se známe poměrně dlouho, jakož i Vy byste mě za tu dobu mohl poznat do dostačující míry. Jenomže asi určitě neznáte. Nemíním Vám mít za zlé, že pořádně nevíte, kdo jsou mí kamarádi, jaké preferuju typy nebo co pokládám za nejkrásnější místo a už vůbec ne to, že, chválabohu, netušíte, jak trávím svůj volný čas, a že po pokoji se válí několik Vašich portrétů :-). Ani to, že se nezajímáte o to, jakou barvu bych nejraděj nosila na všem, co se dá, přestože ji tak opravdu nosím, nebo to, jakou hudbu poslouchám, ač jsme se potkali na punkovém koncertě a označuji tlačítkem „líbí se mi“ skoro všechna Vaše přidaná videa na facebooku. (A hlavně to, že hudbu jste mi dal do hlavy převážně Vy...) Navzdory tomu, že já to všechno, výše uvedené, o Vás vím. Ale to, co byste vědět mohl a dokonce MĚL, je, že jsem do Vás už 3/4 roku blázen k nevyléčení:-). Je sice pravda, že jste mi párkrát trošíínku ujel kdoví kam a skončil jste s úplně jinou, ale mě je to pro tuhle chvíli jedno. Přiznávám, já sama jsem několikrát stála na scestí mezi Vámi a desítky jinými a z nudy jsem flirtovala ostošest. Dělat pořád jenom Vaši, jak to říci, fanatickou faninku, brzo bych se Vám omrzela a dokonce začala lézt krkem. Což se ostatně mohlo stát i tak. Do hlavy Vám nevidím a nevím, jaké máte se mnou úmysly, ačkoli Vaše smajlíky mrkající šibalsky očima mě dostávají do stavu, kdy s Vámi chci být čím dál víc...
Ale čas letí dál a před námi stojí poslední rok školy, kdy Vás můžu každé ráno ve vlaku „hypnotizovat“ očima a věnovat Vám sladké úsměvy, kterých si možná ani nevšímáte. Ale ano, už je to tak. Přesně za rok v tuto dobu už budete nejspíše někde v práci a svým šarmem proutníka si budete omotávat kolem prstu každou, co se Vám jen trošku zalíbí, a která si k Vám do podniku začne chodit objednávat denodenně jenom minerálku, jen aby se mohla kochat pohledem do Vašich oříškových očí. A přede mnou stojí otázka, jestli mi to v tu chvíli bude vůbec vadit...
Od prvního okamžiku, kdy jsem Vás zaregistrovala, nebo spíše kdy jste Vy zaregistroval mě, mi v hlavě dřepí dotaz: „Čím pro Vás jsem?“ Zezačátku to dokonce vypadalo, že jsem Vás zaujala natolik, že bych se Vám dokonce mohla víc než líbit. (Taaak vztahovačné dítě, pche!)Jenomže pak přichází zvrat a hrátky s Vaší neposednou pamětí. Doteď nevím, jestli Vaše výpadky byly opravdu způsobeny nadměrným pitím naše oblíbeného „nektaru“ nebo byly jen úhybnými manévry aneb „Jak z toho ven.“ To už se asi nedozvím, ani za předpokladu, že budeme víc než přáteli. Vaše poslední komunikace mi totiž vážně, vážně nedá spát...
A tak přicházím se závěrem, že vlastně nikdy žádný nebude. Jak se znám, zůstanu Vám určitým způsobem věrná i nadále, jako všem, kteří se buď aspoň trochu líbili, nebo,jak to bylo u Vás, jsem do nich byla neskutečně zamilovaná. A ani nedokážu říct proč. Možná je to tím, že se žádného z nich, jakož ani Vás, nedokážu vzdát úplně a stále mám ještě zadní vrátka, kterými bych se k vám eventuelně mohla „vrátit“. Nevím. A ani nevím, jestli s tím vůbec hodlám něco dělat. Můžu si tisíckrát předsevzít, že udělám ten velký krok, seberu odvahu a prostě budu mluvit, ale co z toho, když zmizí jako pára nad hrncem, jen co se objevíte opodál. A možná se ani objevovat nemusíte, zřejmě mi stačí jen nastoupit do vlaku a všechno to odhodlání je zase pryč. Navíc, když už vím, že žádné vyznání ani nakopnutí Vás nedokáže přimět k jedinému slovíčku, a Vy to, vážený pane, berete jako vyřešené, když to necháte plavat. Chápu, že posílat Vám například i tole bude taky zbytečné. Ale jedno poslat můžu. A to, určitou, mojí přechytralou matkou formulovanou, prosbou, něco jako „signál do vesmíru“. Podle mého názoru totiž žijeme v tom, co si sami vytvoříme. A já, už chci tvořit jenom líp a líp. Protože, pozor, ty krásné chvíle, na které pořád věřím, někde v dáli čekají.A možná nepřinesou jenom společné sledování západu slunce, čímž končí všechno staré, ale třeba přiláká jednou také svítání:-).




U nás, jednoho nádherného dne, se stmíváním za oknem.
Jménem mým
JÁ