Chybíš mi

Nechci tě urazit, nechci tě naštvat, ale musím vyjádřit to, co v sobě mám.
Převážně mě mrzí, že se nevidíme (skoro vůbec), a že si ani nenapíšem. Vím, že musím být trpělivá. Jsi na vejšce, když jsi na přednášce, musíš dávat pozor a když máš po škole, tak se učíš. Proto nemáš čas mi napsat. Je jasný, že si nemůžem psát pořád. Fakt to chápu. A když máš nějakej volnej čas, hraješ pokémony, což mi zrovna radost nedělá, když vím, že tím mě zanedbáváš.
Vždy, když vstanu, napíšu ti věčně zamilovanou esemesku, na kterou mi odepíšeš až za několik hodin a úplně o něčem jiným, než chci řešit, úplně z cesty. Když mi píšeš o stavební mechanice, nechci být netaktní a říkat ti, že mě to nezajímá, protože tomu nerozumim.
Každej večer čekám na dobrounocák od tebe. Buď ti napíšu já a ty v pohodě odepíšeš. Nebo ti napíšu a odpověď přijde, až když dávno spim a když ne, tak taky.
Vídáme se pravidelně jednou v týdnu a často přemýšlím o tom, jestli spolu nejsme jen kvůli tý jedný věci a nebo jen tak ze zvyku. Ale to přece není možný, vždyť tě tolik miluju. Na druhou stranu, když se nám poštěstí být spolu celej víkend, bývá přímo báječnej.
Miluju tě, nechci, aby ten oheň, co v nás ještě je, vyhasl. Nebudu vtíravá a stíhačkoidní, ale taky nechci, abys na mě zapomněl...