Dokáži se změnit?

Anotace: Nevím, jestli se tomu dá říct úvaha, ale tak třeba vás to taky donutí zamyslet se nad sebou samým. Za komentáře budu vděčný, klidně i za negativní. Nepsal jsem to jako nějaké mistrovské dílo, ale spíše jako zpověď, takže záporné komentáře mě nezabijí.

Zhruba před rokem a čtvrt jsem potkal úžasnou dívku. Změnila můj život, změnila můj pohled na svět, ale nestihla nebo možná nezvládla změnit celé mé špatné já. Člověk se narodí, těší se, až mu bude patnáct, aby se alespoň trochu osvobodil od rodičů. Potom, když mu je patnáct, tak se nemůže dočkat, až bude mít 18 a osvobodí se úplně.
Na co se ale těšit po osnáctých narozeninách? Možná na důchod, ale toho se v naší "skvělé republice" asi nikdo nedožijeme. Člověk je nucen svým okolím nad sebou přemýšlet. Někdy je velmi těžké rozdýchat to, co o sobě zjistíte. Jaký jste, jak se chováte ke svým blízkým, k cizím lidem i k těm, které milujete z celého srdce. Jak se změnit k lepšímu? Jak se změnit, aby vás ten, kterého milujte taky z celého srdce, miloval? Jde to vůbec? Kéž bych na to znal nějaký recept.
Po svých osmnáctých narozeninách jsem si uvědomil, že je zbytečné čekat na důchod, protože by to čekání bylo nekonečné. Vždycky jsem byl takový spíše rodinný typ a řekl bych, že jsem o trochu vpřed oproti ostatním klukům v mém věku, protože mám tři sestry. Už v osmnácti jsem začal pomýšlet na rodinu a začal hledat svoji životní partnerku. Ne, že bych ji nehledal už dříve, ale prostě tentokrát jsem to chtěl udělat jinak. Nechtěl jsem to pokazit jako vždycky. Pak jednoho dne jsem tu pravou našel a žil jsem s radosti z toho, že jsem to zvládl. Já miluji ji, ona mě, vymýšlíme společně naši budoucnost, trávíme společně dovolené, trávíme společně veškerý náš volný čas. Teď už známe svoje chyby a i přesto se milujeme, ale dnes, dnes mi připadá, že se na mě zase všechno hroutí.
Ať se snažím sebevíc, tak mi to nejdůležitější nevychází. Jak mít harmonický vztah? Samozřejmě jsou všude hádky a určité strasti, ale někteří spolu žijí celý život a to bych chtěl taky jednou dokázat. Já svoji dívku miluji z celého srdce, obětoval bych pro ni úplně cokoliv, ale nevím, jestli stihnu změnit všechny své špatné vlastnosti dřív, než mě opustí kvůli těm špatným. Čím víc se snažím měnit, tak tím víc špatných vlastností vyplouvá napovrch. Zvádnu je přeměnit všechny v dobré? Bojím se, že to nedokážu a má láska mě opustí. Zase se nacházím v těžké životní situaci, ale tak už to prostě chodí. Takový je život. Dokud nebudu mrtvý, tak se budu snažit, budu se snažit všechno napravit, změnit se tak, aby mě má Láska milovala, aby byla šťastná a já si konečně mohl oddechnout, že jsem to dokázal, že jsem se dokázal změnit k lepšímu a udělal jsem někoho konečně opravdu šťastným.
Na co je mi to, že mám nějaké obří charisma nebo nepřekonatelné feromony nebo nějaký jiný skrytý talent, díky kterému se dokáži snadno sblížit s jakoukoliv dívkou? Kamarád si myslí, že mám nějakou tajnou řeč, jako měl třeba Harry Potter. Jak on umí mluvit hadí řečí a ani o tom neví, tak já prý mluvím nějakou dívčí řečí a ani o tom nevím. Já o tom opravdu nevím, jen jsem prostě nikdy neměl potřebu si na něco hrát nebo se nějak přetvařovat, abych mohl být v přitomnosti nějaké dívky. Vždy jsem si rozuměl více s holkama než s klukama. Samozřejmě mi to všichni kluci záviděli a já jsem za to byl vděčný, ale jednou mě můj švagr varoval, že mi sice taky závidí ten můj "dar", ale ať si dávám pozor, že jednoho dne budu chtít mít rodinu, budu chtít mít životní partnerku, a že se bojí, že ten můj dar se změní v prokletí, že pak nedokáži být ve vztahu věrný. Časem jsem zjistil, že měl pravdu.
Bylo pro mě velice obtížné zůstat věrný svojí milé a v prvním vážném dlouhodobějším vztahu jsem to nedokázal. Poté jsem si to nemohl odpustit a řekl jsem si, že se změním a také jsem to udělal. Slíbil jsem si, že už žádné dívce neublížím (že žádnou už nepodvedu) a dokázal jsem to, jenže ten vztah stejně nevyšel, protože i když já jsem byl ten nejskvělejší partner, jakého si dívka může přát, tak jí to bylo málo. Říkala, že je ještě mladá na to, aby měla vážný vztah a že se chce ještě bavit, a tak mě opustila. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, co? No, je to pravda. A tak jsem se v životě posunul zase o obrovský krok dál, našel jsem tu pravou, začal jsem s ní vytvářet pouto, o kterém jsem si myslel, že se tak lehko nerozváže, ale teď už si tím nejsem tolik jistý. Vy si jste jistí vaším vztahem?
Dokázat být věrný není všechno. Ještě mám spoustu chyb, které musí z mého života zmizet, abych došel k vysněnému cíli, ale já si pořád nejsem jist, že to zvládnu. Kéž dá mi Bůh sílu a já vytřu zrak všem, i sobě, a budu žít šťastně až do smrti. Co vy? Dokážete se změnit pro svou Lásku?
Přeji hodně štěstí.