...a happy end se nekoná.

Nenávist. Zklamání. Bolest.
City, které všichni známe, ale nikdo je nemá rád. Nikdo. Asi jsem rozpoznala tvé myšlení. Jsem prostě Nikdo.
Jeden vtip říká: "Jedna žena pochopila muže, ale zemřela smíchy dřív, než to stačila říci ostatním." Velmi hezké, ale já- kdybych muže pochopila - bych se moc nesmála. Byla bych velmi ráda, že dokážu porozumět Vašemu složitému myšlení. Už bych věděla, proč jsem si musela zažít to zklamání. Ale já to nevím.
Pamatuješ, jak jsme se poznali?

"Ahojky," napsal jsi mi tehdy na ICQ, jakmile jsem odklikla ikonku: Přidat kontakt do seznamu.
"Ahoj," napsala jsem nejistě v rozpacích o koho jde. Začal jsi mi psát, jako kamarádce. A tak jsem se tě jednou zeptala: "Kdo jsi?" Byl jsi velice překvapený. Napsal jsi několik otazníků.
"Ty nejsi Kristýna Fricová?" zeptal ses tehdy. Začala jsem se u počítače smát.
"Ne, jsem Bohuslavová."
"Promiň! Spletl jsem si přezdívky," omluvil ses.
Začali jsme si psát, potom jsme si psali i SMS. Nakonec jsme se poznali natolik, že jsme si začali volat. Tvůj krásný hlas byl tak sladký. A když jsem se podívala tvou fotku…

Jak idylické setkání, a jak to všechno dopadlo? Já jsem troska. Sesypaná.
A naše první schůzka? Taky si ji pamatuješ? Já ji vidím jako včera…

Pamatuji si, že jsme si domluvili znamení, lízátko, abychom se znali. Nervózně jsem lízátko v puse přehazovala a vyhlížela tě.
"Ahoj," zazněl za mnou tvůj hlas a já jsem nadskočila leknutím. Když jsem se otočila, slyšela jsem, jak mi hlasitě bije srdce. Tak silně, že jsem měla pocit, že to také slyšíš. V puse si měl lízátko stejně jako já.
"A-ahoj," zakoktala jsem tiše a pokusila se na tebe nervózně usmát. Prochodili jsme celou Kadaň a na rozloučenou jsi mi dal polibek na rty. Nezapomenu na něj. NIKDY!

Pche. Proč se jen obtěžuji, tě otravovat, viď? Prázdná slova, k ničemu nepotřebná.

Po pár měsících ti byl nalezen vážný zánět mozkových blan. Ležel jsi celý měsíc v nemocnici, a protože jsi přišel pozdě, tvůj život visel na vlásku. Každý den jsem za tebou chodila. Našla jsem si aspoň malou chvilku, abych za tebou mohla přijít, chytit tě za ruku a povzbudivě se na tebe usmát. Milovala jsem tě, a když mi řekli, že tato noc bude osudná a že nikdo neví, jestli přežiješ, nebo ne, plakala jsem. Vyplakala jsem dvě moře a ve škole jsem nebyla schopná se soustředit. A ty jsi, naštěstí, přežil! Byla jsem hrozně ráda.

Potom přišla další rána.
Našli ti další vážnou nemoc, nikdy jsi mi neřekl, co to bylo. Po měsíci jsi byl z nemocnice doma. Pravidelně jsem sedala na tvou postel, brala tě za ruku a šeptala, že kvůli mně to musíš zvládnout a že tu pro tebe vždycky budu. Uzdravil ses a já byla šťastná. Šťastná tak jako nikdy.

Byli jsme spolu půl roku. Šest měsíců. Stoosmdesátčtyři dní. Čtyřitisícečtyřistašestnáct hodin. To je kolem dvěstěšedesátipěti tisíc minut. Nespočetně sekund.


Toho dne jsi mi připadal nějak bez nálady. Žádná chuť se smát, optimismus ten tam.
"Chci ti něco říct," začal jsi v krátkém tichu. "Rozejdeme se."
Samozřejmost z tebe čišela. Žádné známky lítosti, nebo… Tehdejší lásky.
"Proč?" Moje šokování ti ani nepřipadalo divné a zase si klidným a bezstarostným hlasem pokračoval.
"Už je s tebou nuda." Otočil ses a odešel jsi. Nechal si mě se s tím vypořádat po mém. Já neuronila ani jednu slzu. Rozhodla jsem se místo smutku pro vztek. Prostě jsem zadržela slzy, zatnula pěsti a odešla na druhou stranu daleko od tebe.

Za krátko jsem na tebe úplně zapomněla. Prostě jsem tě přestala vnímat a vymazala jsem společné chvíle, které byly uložené v mém mozku. Kamarádi mi pomohli na tebe zapomenout a našla jsem si nového, milého kluka, který ale bohužel bydlel daleko.

Po dlouhém roce jsi mi začal psát SMS, jak si mě miloval a jak chceš, abych se k tobě vrátila. Začala jsem přemýšlet, zda mě opravdu miluješ. Jestli sis třeba po tom jednom dlouhém roce opravdu neuvědomil.
Přemýšlela jsem opravdu dlouho a mé nejvěrnější přátele jsem žádala o radu. Všichni mi říkali, ať do toho jdu a ať se rozejdu s Lukášem, se kterým jsem v té době chodila. Poslechla jsem tedy a sama si také myslela, že je to tak správně.

A tys mě zklamal…
Po pár dnech naše obnovení vztahu jsi mě pozval k sobě domů. Protože jsem tam už několikrát byla, pozvání jsem přijala. Nikdo z tvých rodičů doma nebyl a tak jsme měli soukromí. Sedli jsme si na gauč a začali si nezávazně povídat. Potom jsi se ke mně přisunul, objal jsi mě a začal mě líbat. Užívala jsem si polibků, jaké jsem už dlouho nezažila, ale když jsi mi rukou sjel do rozkroku, podívala jsem se na tebe nechápavýma pohledem. Zase sis normálně sednul, odkašlal sis a důležitě a rozchraptěle jsi řekl slova, na které nikdy nezapomenu: "Je…Je mi to hrozně líto, Týnuš, ale…" polknul jsi a já ti viděla na očích, že hledáš vhodná slova. "tohle všechno byla jen sázka. Nechtěl jsem se k tobě vracet. Vsadil jsem se s klukama, za jak dlouho tě dokážu dostat do postele."
Nevěřícně jsem na tebe koukala. Moje malá dušička vyplula někam do oblak a všechna nevinnost se ztratila a nahradila ji nenávist. Měla jsem chuť tě z té sedačky skopnout, ale něco se ve mně zaseklo a já to nebyla schopná udělat. Jen jsem do tebe strčila a utekla pryč.

Teď tak přemýšlím, jestli jsem radši neměla běžet do kuchyně, nevzít nůž a bodnout tě. A toto psát krví. Tvou krví, tak sladkou a tak provinilou.

Jen díky mým přátelům to teď zvládám. Děkuji, Pájo, Markéto, Niikagi, Lucinko, Martinko a v neposlední řadě Jasminko…Jen Vy mi připomínáte, že život má ještě cenu a že nejsou jen lidé zlí, ale i dobří.

Děkuji… Vaše Kristýna "Bubuna" Bohuslavová