Aneb zbláznění..?

Nechápu,jak je to možný,ale skoro každý večer mám v hlavě hroznou směs myšlenek.Dneska se moje myšlenky ubírají směrem LÁSKA.Krásný slovo a ještě hezčí je,když dotyčný ví,co to znamená,že to krásný kouzlo druhý osoby už zažil.Rozhodla jsem se říct svůj příběh,možná ho prožívá každej druhej,ale mě zaráží,jak jsem mohla dělat takový chyby..
S mým klukem jsem chodila rok a půl.Což byl na mě docela úspěch,když si vzpomenu na svoje dřívější vztahy (jestli se to tak vůbec dalo nazvat).Dělala jsem strašně moc chyb a v podstatě se nedivím,že chtěl pak už jen kamarádství.Chvílema to bylo krásný,ale protože jsme se nemohli vidět každý den nebo jak jsme chtěli,tak to prostě nějak nevycházelo.Pak jsme si už navzájem ubližovali..Jsem ráda,že se mnou vydržel,když mi umřel můj nejlepší kamarád,protože jsem měla hrozný nálady a deprese,ale on mi nijak nepomohl,to mu vyčítám dodnes,i když on o tom neví..Když řekl,že by asi bylo lepší kamarádství,tak jsem opravdu nevěděla,co mám dělat,i přes všechno jsem ho pořád milovala a poslední dobou jsem se i snažila náš vztah zlepšit,ale asi se mi nedařilo..Řekl mi ale,že jestli budu chtít s ním ještě chodit,tak ještě to zkusíme.Mě ale přišlo absurdní,abych chodila s někým,kdo mě bere už jen jako kamarádku,takže jsem řekla,že zůstaneme kamarádama..Dny po našem rozchodu byli snad nejhorší v mym životě,brečela jsem několik hodin denně a obviňovala jsem samozřejmě jenom sebe,i když teď už vím,že to nebyla vždy jen moje vina,i když jsem udělala šíleně moc chyb.Teď je to už 5 týdnů,co spolu nejsme,za tu dobu jsem si ale uvědomila,že bez něj nedokážu být.Nechci to tu ventilovat jako nějaký šílený drama se skvělým koncem.Naopak.Spíš bych to pojala jinak,i když jsem mu řekla,že já nedokážu být jeho kamarádka,tak zrovna nedával moc najevo,že o mě ještě stojí,i když někomu řekl prý něco jinýho.
Na začátku jsem pociťovala do dotyčného absolutní pocit zbláznění a šílenství,jen když jsem ho viděla nebo si s ním psala.Postupem času jsme si lezli na nervy a nyní strašnej smutek.Jenže jelikož jsem to já,tak mi stačí,abych si s nim psala a už si představuju,jak zase spolu budeme a jsem nepopsatelně šťastná.
Takže asi takto.Hrozně ráda vidím,jak jsou lidi šťastný a zamilovaný,jenže někdy člověk je jenom zamilovanej,někdy má sice pociti štěstí,ale když ten druhý jeho pocity neopětuje,tak je to strašný a v tý chvíli většina lidí lásku absolutně nenávidí-znám to z vlastní zkušenosti.Potom to třeba s dotyčným vyjde,ale po nějaký době je třeba zase vše v háji a vztah se nějak bortí,i když třeba toho druhýho pořád milujete a snažíte se.Vždycky nastane nějaká chyba,ať už ve šťastnym nebo ve zkaženym vztahu.Možná je tohle pesimistickej názor,ale je prostě můj.
(Omlouvám se,jestli je to spíš něco jako příběh,ale chtěla jsem to nějak tak zkusit jako 2 v 1.A taky se omlouvám,že jsou to hrozný kecy,jenom jsem se z toho potřebovala vypsat..)