Moje první láska

Ráda bych patřila mezi ty, co můžou říct, že jejich první láska je i poslední. Mezi ty, kteří se zamilovali na první pohled. Bohužel to není můj případ.
Poprvé jsem se zamilovala do svého tehdejšího spolužáka Martina. Začala jsem s ním chodit 11. července 2008 a milovala jsem ho – jak se říká – až po uši. Bylo to pro mě něco víc než nějaká prázdninová láska. Bylo to něco, co přetrvá a nevyprchá.
Jenže po nástupu do deváté třídy se jeho chování změnilo. Mezi kamarády se předváděl a nedával už vůbec své city najevo. Jakoby se za mě styděl. Tehdejší kamarádky nám – podle mého – asi záviděly a tak se nás snažily rozeštvat. Vyprávěly mi o něm nejrůznější věci, které jsem sama nevěděla. Povídaly si s ním, aby mi udělaly zle.
Ubližovalo mi to, i když jsem znala Martina lépe než ony. Jemu na tom nezáleželo. Chtěl mít stále jen kupu přátel a zábavu, kterou si dopřával. Dával přednost všemu přede mnou. Často jsem kvůli němu plakala, ale vždy jsem mu odpustila.
Byla jsem na něm tak závislá... až teď si to uvědomuji. Snesla jsem mu modré z nebe a on mi na to neřekl nikdy nic. Z celého srdce jsem ho milovala. Dokonce jsme spolu byli s naší rodinou na pár dní v Praze. Tehdy bylo všechno tak krásné. Byla jsem šťastná.
Bohužel týden na to jsme jeli na třídní výlet a ten byl taky černá skvrna v našem vztahu. Čas tam trávil s mojí spolužačkou a bylo mu jedno, že jsem tam taky. Týden na to se se mnou rozešel. Začal mi vyčítat, jaká jsem špatná, že jsem líná a rozmazlená a třešničkou na dortu bylo, když dodal: „Takovej vztah už prostě nemá cenu“. Po jedenácti měsících. V té chvíli se mi zhroutil celý svět. Byla jsem opuštěná, odhozená jako kus hračky, zapomenuta. Jistě, že jsem o něj bojovala, snažila se s ním mluvit, psala mu, vyznávala mu lásku jako rytíři v pohádkách. Myslela jsem, že nás zase láska spoutá, i přes rozbitá pouta.
Uplynulo asi čtrnáct dní a ozval se mi. Psal, že neví, co chce a jestli se k němu chci zase vrátit. Pořád jsem do něj byla bezhlavě zamilovaná, stále jsem nesundala růžové brýle. A tak jsem mu jako vždycky odpustila a nechala to plavat štěstím bez sebe, že jsem opět s ním. Možná jsem udělala chybu, možná ne, to teď posoudit nedovedu. Však prázdniny se mnou vůbec nestrávil, trávil je s kamarády. Až po nástupu na střední školu se mi tak od října začal opět věnovat.
Byly to zlaté časy, projížděli jsme se společně na skútru po městech a vesnicích, společně se učili a víkendy trávili jeden u druhého. Změnil se. Tehdy byl opravdu jiný a já věřila, že mě taky miluje.
Pro jeho smůlu následovalo pár dalších neblahých událostí, že jsem se rozhodla vztah ukončit tentokrát já. Po tom, co mě vyhodil z bytu a urážel mě a mou rodinu. Za jiných okolností bych to přehlížela jako obvykle, ale v té době si mě našel jiný člověk, který mi otevřel oči a já pochopila. Tak Martin přišel o svou hračku… o mě.
Jak se říká, člověk pozná, co má, až když to ztratí. Dodnes mě trápí, jak jsem mu ublížila. S ním mi odešlo i cosi ve mně. Byli jsme spolu jeden rok, čtyři měsíce a čtrnáct dní. A já toho nikdy nebudu litovat.