Sněhová nostalgie

Jedu večerní tramvají okolo míst, kde jsme procházeli spolu. Je to už nějaký ten pátek, ale přesto si vzpomínám, jak jsme se dohadovali, jestli to naproti přes řeku je Interkontinetal, jak jsem pod vlivem vína obdivovala pavučinu na lampě, jak mi ten týpek, co se vyhrabal odněkud z křoví, nabízel krabicové víno, jak jsme jen tak seděli, koukali a nechtěli ani mluvit...
Najednou jsou na těch místech i všude okolo obrovské závěje sněhu. Jak přesně to odpovídá realitě! I my dva jsme se nechali raději zavát, zamrzli jsme jen proto, abychom si vzájemně neubližovali... Vzdali jsem boj o společné chvíle a brali ohledy na ostatní... A berou je i oni na nás? A pokud ano, není to jen bludný kruh vzájemného soucitu a lži?
Ale co když ten sníh roztaje? Roztaje naráz na obou stranách? Kolik vody v podobě slz z toho sněhu bude? A budeme schopni být vůči těm slzám tentokrát imunní? A bude to dobře?

Možná že tohle celé byla jen fata morgána, kterou jsem doteď nepochopila, ale byla krásná...